Divergent(Divergence)

Rozhovor s Veronicou Roth pro knihkupectví Joseph-Beth

Přinášíme jedno starší, ale neméně zajímavé interview s autorkou dystopické ságy Divergence. I když poskytla autorka již nespočet rozhovorů, obsahuje tento informace, které již vícekrát nezopakovala. Fanoušci si jistě přijdou na své.

Ve světě Divergence jsou lidé rozděleni do pěti frakcí, z nichž každá si cení jiné základní hodnoty. Muselo být těžké vybrat jich jen pět. Byly nějaké, o kterých jste uvažovala, ale nedostaly se do finální verze?

Vlastně ne! Popravdě, původně jsem měla vymyšlené jen čtyři – Odevzdanost, Neohroženost, Sečtělost a Mírumilovnost – ale systém frakcí je založen na tom, že zahrnuje širokou škálu ctností, a já cítila, že jedna – upřímnost – schází. Upřímnost jsem tedy přidala později.

Divergence se odehrává v budoucnosti v Chicagu. Rozhodovala jste se mezi tím, jestli zasadit děj do skutečného místa, nebo do zcela vymyšleného světa? Byly nějaké klady a zápory, které vás omezovaly vzhledem ke geografii města?

Původně jsem neplánovala, že by se Divergence měla odehrávat ve skutečném městě, ale po sepsání hrubé osnovy mi došlo, že jako autorce mi více vyhovuje zasazení do skutečného místa. Tím se stalo Chicago poté, co jsem si uvědomila, že jsem ho v podstatě popsala s jeho systémem nadzemních vlaků, které se zdají být v neustálém pohybu, a s jeho obrovskou budovou, z níž se nakonec v mém rukopisu vyklubal Sears Tower. Nenarazila jsem na moc mínusů, pokud jde o geografii města. Taky si dávám svobodu v tom, že si dovoluju odklonit se od reality, když se mi to hodí, protože kniha se odehrává v tak daleké budoucnosti, že město se muselo oproti modernímu Chicagu dost změnit, takže to mi zaručuje značnou tvůrčí svobodu.

Povězte nám víc o vaší psací rutině. Jste spíš přívrženkyní psaní rukou, nebo klávesnice?

Výhradně klávesnice, kromě případů, kdy nemám vyloženě možnost vzít si počítač s sebou. Mám příšerný rukopis a má ruka těžko udržuje tempo s mým mozkem, když v ní držím tužku.

Posloucháte hudbu, když píšete? Je nějaký seznam písní, který vás udržuje v práci?

Většinou poslouchám hudbu. Když si vybírám písničky, je pro mě důležité, aby charakter hudby odpovídal charakteru mého psaní. Texty nejsou tak důležité a ještě míň záleží na žánru. Divergenci jsem napsala při poslechu alba Memento Mori od Flyleaf.

Částečný důvod, proč je v Divergenci tolik síly, je hlavní postava Beatrice. Měla jste nějakou zvlášť oblíbenou literární hrdinku, když jste byla mladší? Jsou nějaké vlastnosti, které by podle vás správná hrdinka měla mít?

Žádná konkrétní hrdinka mě nenapadá, asi proto, že jsem, těžko říct proč, tíhla spíš ke knihám, jejichž hlavními hrdiny byli muži a ne ženy – v Enderově hře od Orsona Scotta Carda to byl Ender, v Dárci od Lois Lowryové zase Jonas, v knihách o Harrym Potterovi je to Harry. To je možná důvod, proč jsem v původním hodně hrubém náčrtu Divergence psala z pohledu mužského protagonisty (Tobiase). A taky obvykle píšu z mužského pohledu. Beatrice byla první hrdinkou, ke které jsem se obrátila, a jsem za to ráda.

Na otázku, jaké by hrdinky měly být, podle mě neexistuje správná odpověď. Beatrice je smělá a přímá, ale kdyby byly všechny hrdinky jako ona, čtení by nás brzy unavilo. Různé postavy vyprávějí různé příběhy a v policích je dost místa pro ně všechny. Pro mě osobně je těžké snést, když je hrdina pasivní, což je taky důvod, proč jsem se tak moc snažila udělat Beatrice tak aktivní, jak jen to je možné. Ani poklidná, bázlivá postava nemusí být nutně pasivní, takže to je vlastnost, kterou můžete mít v každém hrdinovi, aniž byste museli obětovat rozmanitost.

Když mluvíme o knihách vašeho dětství, každý se ptá spisovatele, které knihy měl rád. Je ale nějaká kniha, kterou jste nenáviděla?

Víte, když se vám nějaká kniha nelíbí, je to zpravidla proto, že se u ní nudíte, a když je dost nudná na to, abyste ji nenáviděli, pak nestojí za zapamatování. Takže krátká odpověď: pokud nějaká taková byla, už si ji nevybavuju!

Rozhovor poskytla autorka pro knihkupectví Joseph-Beth. Český překlad poskytlo české nakladatelství CooBoo, které ságu v Česku a na Slovensku vydává.
Fotka: fotograf Nelson Fitch (manžel Veronicy Roth)

Sdílejte:

QR kód

Sdílet

Kindle