Zcela jistě nejočekávanější epizoda první poloviny sedmé řady seriálu Doctor Who je konečně tady. Dramatický souboj s Anděly a závěrečné rozloučení s Doktorovými společníky Amy a Rorym kolem sebe zatím kupí velmi pozitivní fanouškovské reakce. Ne všichni se ale na epizodě The Angels Take Manhattan takhle shodneme…
Doufám, že tu nebudu sám, kdo si stojí za tím, že sedmá řada seriálu Doctor Who je opravdu výborná. A to zejména ve srovnání se sérií šestou, oproti které dává stranou překombinovaný story arc a epické cliffhangery a zaměřuje se spíše na jednorázové – ale o to údernější příběhy. Tohle pravidlo se však bohužel láme právě s poslední epizodou podzimního vysílání sedmé řady: The Angels Take Manhattan, ze které mám bohužel podobně rozpačité pocity, jako z loňského polofinále A Good Man Goes to War. Pokud se vám ale právě tento sedmý díl ze šesté série, stejně jako aktuální díl série sedmé, naopak líbil, následující text vám pravděpodobně nebude moc dávat smysl a nejspíš mě i budete mít za blbce. Já to ale prostě risknu:
Tak nějak skoro vždycky když píšu o práci Stevena Moffata, připadám si lehce schizofrenní. Na jednu stranu na něj nedokážu přestat pět ódy, vždycky když přijde se svými geniálními samostatně stojícími příběhy jako Blink, dvojdíl Silence in the Library/Forest of the Dead a tak dále a tak dále. Na stranu druhou se pro mě ale zvlášť loni jméno Stevena Moffata stalo tak trochu sprostým slovem, když se tento scenárista a aktuální showrunner seriálu Doctor Who právě v rámci jeho šesté série utápěl v prvoplánové epičnosti a stupidních zvratech.
A velmi podobný rozkol tu máme i letos. Po výborné úvodní epizodě sedmé řady Asylum of the Daleks, která je tak úžasná opět prostě proto, že neřeší téměř nic mimo rámec vlastní stopáže, tu máme druhou letošní moffatovku: The Angels Take Manhattan.
Než ale začnu plivat oheň, je třeba říct, že zhruba celá první třetina této epizody je naprosto výborná – a to opět proto, že z těchto prvních pár minut není cítit žádný náznak epických zvratů ani dramatických loučení. Je to prostě další velmi originální samostatně stojící příběh, ve kterém tentokrát Plačící andělé atakují New York a Doktor zde operuje s wibbily-wobbily detektivkou, která má v podstatě funkci epizodního scénáře.
Právě v oné první třetině až polovině epizody se však tahle bezstarostná aura láme a Moffat začne tropit přesně to, za co si v průběhu loňské série dle mého názoru občas zasloužil pár facek. Vůbec už tu radši nebudu rozebírat logické kiksy, které jako kdyby Moffat ve svých storyarcových epizodách vymýšlel zcela záměrně (zestárnutí během několika desetiletí v jediném pokoji, „nenápadná“ Socha Svobody promenádující se New Yorkem a absolutně neřešící, jestli se na ni vůbec někdo dívá, nebo ne, a tak dále…). Radši tedy rovnou přijdu k tomu, co je na celém tomhle dílu nejpalčivější, tudíž odchodu Amy a Roryho.
V průběhu obnovených řad seriálu Doctora Who jsme se dočkali hned dvou dramatických odchodů Doktorových společnic: Rose Tyler byla uvězněna v alternativní realitě, když Doktor zachraňoval svět před armádami Kyberlidí a Daleků, a Donně Noble musel Doktor zase vymazat veškeré její vzpomínky na něj, aby ji tak zachránil před spalující mocí sdílené mysli Pánů času. Jinými slovy Russell T Davies, tehdejší showrunner seriálu a scenárista obou těchto epizod, měl výborný cit pro dramatický a skvěle gradovaný odchod Doktorových společníků. Divák z nich proto nikdy neměl pocit, že by onen společník podlehl v některé „jen tak obyčejné etapě Doktorova cestování“, ale že v tom byl naopak jakýsi mnohem hlubší a intenzivnější přesah.
Steven Moffat ale v epizodě The Angels Take Manhattan bohužel dělá přesný opak. Tím, že totiž celý díl vážně začíná jako samostatně stojící epizoda, dává osudu Amy a Roryho naprosto zbytečný kontext právě onoho „podlehnutí v jen tak obyčejné etapě Doktorova cestování“. K závěru epizody už to sice vypadá, že se to Moffat pokusí ještě jakž takž zachránit a dát Pondovým velmi emocionální, dramatické a romantické rozloučení při pádu ze střechy, pak to ale naprosto neuvěřitelným způsobem zničí „náhodným“ posledním Andělem, který „náhodně“ stáhne Roryho opět do minulosti. Proč proboha? Proč takhle?
Amy a Rory jsou jednoznačně jedny z nejzajímavějších a nejdéle vystupujících postav v seriálu Doctor Who. Opravdu si zasloužily takový konec? A proč mi celý ten dovětek na hřbitově připomíná prostě jen další prach sprostý „wow efekt“, kterým by mohl Moffat šokovat zase o něco nečekaněji, epičtěji a retardovaněji?
Abych už do toho ale nezabředl příliš hluboko, dodám jen tolik: jako samostatně stojící a status quo nenarušující epizoda by The Angels Take Manhattan mohla být výborná. Noir atmosféra, spoilerová kniha River, andělíčci a finální „příšera pro tento týden“ v podání šklebící se Sochy Svobody jako třešnička na dortu. Jak ale Moffata mohlo vůbec napadnout použít tuto látku jako rozloučení s Pondovými? Po tom, jak se tyto postavy staly u diváků tak oblíbené a ve svém vztahu k Doktorovi tak neuvěřitelně geniálně komplikované? Pokud by se prohodila letošní čtvrtá a pátá epizoda a odchod Pondů by se tak namontoval na díl The Power of Three, rozhodně by to dávalo větší smysl. Ale tohle, nezlobte se na mě, je prostě jenom splácaná snůška blbostí.
Sice na tuto diskuzi reaguju dost pozdě, ale nedalo mi to, prostě se musím o tuhle chybu podělit s ostatními Whoviany :-D Nedostatky celé této epizody- a to včetně odchodu ponďáků- zastiňuje ta největší chyba, jakou jsem zatím v DW viděla… A to- obraz anděla se sám stává andělem… A není snad Socha Svobody nejfocenější a nejzobrazovanější monument? To by po Manhattnu musely chodit tisíce andělských Soch Svobody, ne? A přitom vidíme akorát tu jednu, nikdo se nediví kde se tu ty Sochy Svobody berou… tohle mně osobně na celé epizodě vadilo nejvíc…
Co ja viem, podla mna velmi kazi dojem aj zmenena kamera a sposob strihu. To robi z tych dielov nieco na styl americkych akcnakov, kde nepotrebuju stiahnut divaka do deja, lebo si mylsia, ze ked sa dej priamo a hned zacne, je to to najlepsie. No a ludia zvyknuti ze Doctor Who sa tak predtym netocil to proste nezeru.
Jen jestli to taky není třeba tím, že RTD díly většina z nás zpravidla sjížděla po desítkách týdně, zatímco u Moffatovek musíme teď čekat vždycky každej týden na jednu epizodu. :)
Já mám od doby, kdy seriál převzal Moffat při sledování dílů pocit, že by to mělo být skvělé a mělo se mi to líbit, když u toho burácí tak úžasná hudba a vidíme tak parádní scénu, a říkám si, proč to na mě jenom nefunguje. Tak třeba v poslední epizodě byly andělé fakt zlí, ale já jsem se jich víc bála, když byly zahaleni tajemstvím a nebyly na každé kašně. Jako bych klouzala po povrchu, nevtáhne mě to. Díly za éry RTD byly taky někdy hodně přepálené a měly svoje mouchy, ale bůh ví proč to fungovalo. Nebylo to jenom představitelem Doktora, ale prostě nějak víc dokázali divákovi umožnit si příběh prožít. Myslím si, že Moffat potřebuje mít někoho nad sebou, nějaké omezení, které ho nutí ze sebe vydat to nejlepší. Dřív to byl Davies, u Sherlocka je zase víceméně vázán předlohou a tím, jak jsou postavy napsané a vymyšlené Doylem. Skoro si začínám říkat, že je možná dobře, že ten Tennant odešel, některé epizody by neutáhlo ani jeho expresivní herectví. Matt Smith by mohl být úžasný, kdyby mu to Moffat nekazil.
Abych pravdu řekla, dřív jsem si myslela, že se mi DW přestává líbit (resp. už na něj nemyslím každou chvíli – ne na nové díly) odchodem Tennanta a příchodem Matta. Teď už vím, že to není Mattem, ale Moffatem, který musí mít všecko „superepické“ a IMHO příliš „americké“. A to se mi nelíbí. Ano – za RTD byly taky „epické“ momenty, ale byly skvěle načasované a perfektně se tam hodily. Tenhle „americký“ Doktor se mi prostě nelíbí. Ale i tak se najdou světlé výjimky z Moffatovy éry – Doktorova žena, Vincent, vesmírná velryba atd. Jenže za RTD bylo takových skvělých epizod víc. Víc to člověku vlezlo do hlavy. A kde jsou „malé příběhy“ typu Love and Monsters nebo Blink? ;-(. I anděly zkazil, měl je nechat jen v Blink a nedělat z nich zase cosi „superepického“… Navíc zkazil River. Mezi ní a Doktorem není žádná chemie. Sice o lásce furt mluví, ale nevěřím jim to. Rose o tom vlastně skoro vůbec nemluvila a nic se nestalo, ale i tak to bilo do očí…
Mně se konec Amy a Roryho líbil, celý jejich život tak k tomu spěl. Nelíbila se mi epizoda v pozadí, protože to přesně byla – epizoda v pozadí odchodu těch dvou. Od Moffata jsem toho viděla hodně. Proto nemůžu pochopit, proč dokáže napsat věci jako Sherlock nebo Jekyll a pak totálně podělat Doctora. Jeho megalomanie ho zabíjí a nedokáže to zahrát tak, aby to nepůsobilo trhaně, trochu fanaticky a dávalo to smysl.
No pravda ten pád taky na mě působil taky trochu příliš, a proto jsem byl rád, že tím definitivním koncem pro Pondovi byla scéna na hřbitově. Jinak je podle mě skvělé, že společníci odešli uprostřed řady. Tyhle rozmáchlý odchody na konci série mi trochu vadily, ač některé byly udělány celkem pěkně – Rose (bohužel u nich obvykle nezůstalo :/). Asi nejvíc se mi přesto do této části líbí odchod Adama. To je pro mě takové víc Doktorovské.
Skoro se to stydím říct, ale když Amy a Rory padali z budovy a hrála smutná hudba, moje cynické já se při tom v duchu pochechtávalo. Achjo, už asi stárnu… Modlím se, aby Moffat zase neměl potřebu vymyslet nějaký dechberoucí zvrat ohledně Oswin, snad nejlepší by bylo nechat jí být a žádnou souvislost neřešit. Ale jak ho znám, on mě neposlechne:-)
Páči sa mi názor iliris. Je to presne tak. Aj RTD sa zakockovával sám do seba a prešvihoval to – viď napríklad 3×13, 4×13 (príšerné vyriešenie, kde len Donna trepala kraviny a bum pretiahli sme Zem na druhý koniec vesmíru a to sa len triasli poháre) a to ani nehovorím o End of Time – to sa ani neoplatí komentovať. Moffat je imho isto lepšia voľba. Proste má rád timey-wimey stuff. Tie jeho „blbinky“ už beriem ako samozrejmosť a podľa mňa dosť oživujú seriál. Inak pre mňa, čo sa týka sérii, to je asi takto – 6,5,7(zatiaľ),3,4,1,2. Neviem, zdá sa mi, akoby si všetci zrazu mysleli, že série 1–4 sú úžasné a bez logických kiksov. Akoby zabudli na rôzne prešľapy a myslím si, že Moffatove série ich majú menej.
Btw. nedávno jsem četla na jednom tumblr blogu, že by Rory mohl být Master (River, jeho dcera, regenerovala, i když faktem je, že byla počata v TARDIS). Na konec čtverky už si nepamatuju, takže nevim, jak Master přesně dopadl (ale úplně uzavřený konec to nebyl^^), ale přišlo mi to jako nesmysl. I tak jsem ale očekávala, že odchod Roryho s Amy bude bombovej, že přijde fakt něco, z čeho padnem na zadek.
No hlavně by to chtělo nějaký dvojdíl konečně^^
Ked som si tak precitala prispevky v tejto diskusii, nakoniec musim s nazorom na epizodu suhlasit, vcera sa mi to pacilo a ani dnes to nie je inak, ale je mi luto najma Briana a rodicov Amy (deti im posunu niekam do 30 rokov, to nie je nic moc)a napr ma negativne prekvapila River, lebo hoci ju mam inak rada, spravala sa dost chladne k vlastnym rodicom…Ci mozno ona sa k nim moze dostat…neviem:) Ale rozhodne suhlasim, ze Pondovci si zasluzili dostojnejsi odchod, aj ked som nebola velkou fanynkou Amy, vsetci traja boli dobry tym…Uvidime ako to bude dalej s novou spolocnickou, ale dufam, ze to bude lepsie, pretoze som stale zaryta milovnicka 1–4 serie a tento jedenasty doktor ma zatial za srdce nechytil…ale stale verim:))
No,je vidět, že se asi neshodneme co je pro Doktora Who nejlepší.
Já Moffata neshazuju, jen řikám že občas něco prostě moc přežene, osobně Moffata považuju za nejlepšího scénáristu z nových řad. A co se týká Last of the Timelords, tak to mě třeba nevadí. Naopak mi to přišlo geniálně vymyšlené.
Já pořád nevím, proč Moffata tak strašně shazujete, narozdíl od Russel T Davise nezabíhá tak strašně do fantasy. Například právě díl Last of the Timelords, ze kterého už jsem zmiňoval scénu Doktorovy přeměny, nemyslím si, že by se někdo, dokonce i Pán času, dokázal naladit na satelitní síť a ještě k tomu z ní získávat energii, jenom díky tomu, že na něj všichni myslí.
Jako ano nelogických věcí v DW byla řada. Ale Moffat neví, kdy přestat a přežene to nad míru. Prostě když tam jsou nelogické věci, které zase tolik nebijí do očí a člověku to nevadí tak je to ok, člověk si toho ani nevšimne. Jenže on do 45 minut nacpal strašně moc zmatku. Možná by mi to i nevadilo, kdyby to zakončil jinak a Amy s Rorym prostě normálně odešli, ale že úplně náhodou najednou (po tom velkým cosi paradoxu) se objeví další anděl a pošle Roryho zase někam pryč. To už prostě přesolil, to vypadá jako kdyby mu najednou Karen s Arthurem řekli že končej tak on narychlo trošku upravil scénář, hodil tam anděla a story end. Jako srovnejme tuhle jeho epizodu například s jeho Empty Child, nebo dalšími jeho skvělými epizodami, kde to nepřežene a vytvoří mastrepiece. Jenže Moffat je jak doktor, občas potřebuje někoho, kdo by ho v nejlepším zastavil, jinak to prostě přežene. Možná kdyby nevymyslel blbinu s tím, že nebudou dvojdíly, tak by to v 90 minutách pozvolna mohlo vypadat úplně jinak. Ale tak uvidíme, třeba zbytek řady bude výborný.
Od prvotního nadšení v době vysílání páté série jsem z aktuálního vývoje celého seriálu docela zklamaný. Kdysi jsem si myslel, že Moffat je to nejlepší co se mohlo DW kdy přihodit, ten optimismum mě bohužel už opustil. Po shlédnutí Asylum of the Daleks jsem opět propadl bezmeznému nadšení, že Moffat konečně dostal rozum a svítá na lepší časy, o to víc jsem byl zklamaný tuhle sobotou. I před Moffatem se v seriálu našly přehmaty a nedomyšlenosti, nikdy jsme ale nebyli blbnuti jako v 6. a 7. sérii. Osobně se mi Moffatovy „kraviny a blbiny“ už přejedly. Můj pohled na poslední díl už vystihl Hurley a ostatní diskutující. Jenom se ptám sám sebe, jestli už není na čase, aby Moffat, stejně tak jako Tennant, dal DW sbohem a šel dál. Vyprávět příběh obsahem přesahující nanejvýš dvě epozody vážně neumí. Nejspíš se půjdu podívat na Doomsday, abych si přípomenul, jak má vypadat správný rozlučkový díl.
Mě se to celkem líbilo. Zapadá to do 6té a 7mé série která je plná takových kravin. Pro mě nejlepší byl stejně David Tennant. Měl prostě charisma na Doktora. Takový to wibly-wobly. Prostě úsměv srandičky,ale v momentě kdy mu šáhli na bebínko se změnil v time lorda který ukončil válku vyhlazením obou stran. To je Doktor jak má být.
Přesně takovou diskuzi jsem tu chtěl rozpoutat. Díky, že jste se chytli. :)
Posledne dve serie ma nudia. Tie „wow“ efekty (sranda, ze som to tiez tak nazvala bez toho, aby som tu doteraz tieto clanky citala) ma uz tak „newowuju“ ze ma skor sokuje obycajna banalna vec ako bola v tomto diely „velmi sa lubime tak sa mozno zabijeme spolu“. Koniec priam zbytocny. Cakala som, kedy bude ta scena, pri ktorej sa mi budu tisnut slzy do oci (bola to ta ked skocili). Avsak stale lepsi diel ako Asylum of a Daleks, to bola, sorry za hruby vyraz, volovina na n-tu. No aspon v tychto poslednych dvoch dieloch my Amy neprisla ako bezcitna mrcha (celkovo som si ju nejak extra neoblubila, chudak Rory)
No to co říkáš, není wow, ale scifi. To že Moff nám dá nějaké „zákony“ a pak najednou přestanou platit, podle toho jak se mu to do příběhu hodí, to jsou ty nelogický blbosti, na které tu všichni už rezignujeme.
A ještě jsem chtěl dodat k Evryho příspěvku: I Doctor Who před Moffatem je plný nelogických věcí a pohybů v čase, například právě Blink, Doktor s Marthou se přece mohli vrátit pro všechny, které andělé unesli, tak proč to neudělali? Pravděpodobně ze stejného důvodu, proč se nevrátili pro lidi v The Angles Take Manhattan. A závěrečné díly třetí série jsou v podstatě také plné „WOW“ efektů, například když se Doktor změní z malé skřítka v kleci na silného a zdravého třicátníka, to mi přijde jako zabíhání do fantasy, v podstatě je to to samé co dělá Moffat, až na to, že je to protažené na několik dílů, Moffat do toho prostě jen strčil víc zmatku s cestování v čase a trochu dlouhodobějšího příběhu, nic víc.
Pokud jde o mě, tak to nebyla tak tragická epizoda, je pravda že odchod Roryho a Amy by se více hodil do čtvrté epizody téhle série, ale zase se mi líbil víc než odchod Rose, která podle mě byla nejhorší z Doktorových společnic z 1.-4. řady. Každopádně série 5–7 jsou moje nejoblíbenější právě kvůli Moffatovým šíleným (pravda, někdy nelogickým) dějovým zvratům, ale hlavní důvod je Matt Smith, což je pravděpodobně nejlepší Doktor 1.-7. série, pokud ne nejlepší ze všech Doktorů.
Zas tak tragicky bych to neviděl. Prostě normální epizoda. Osobně nemám tolik rád Moffatova Who, protože mi to přijde víc epický a míň zábava. To Chris Chibnall mě s Dinosaurs on a Spaceship totálně dostal. Přesně tak by měl Doctor Who vypadat. Amy a Rory byli fajn, teď jsou pryč a Jenna-Louis Coleman vypadá skvěle, je to přesně můj typ baby, tak se těšim :)
Jak poprvé zabil Roryho tak jsem si řekla, že už s tím zase začína :D nejlepší díl byl asi tedy nejspíš The Power of Three
Nezbývá mi než souhlasit.. moffat to totálně překombinoval. Ten díl si totálně zasloužil aspoň dvoudíl nebo větší stopáž než 45 minut, protože když tam tohle všechno nacpe, hodí tam wow efekt, samí paradoxi a nesmysli, tak z toho vážně vznikne moffatovská blbost. 3× Nechá umřít roryho za epizodu, mě už fakt přijde že si z toho dělá jen srandu. Hlavně to ani nedává smysl co se timeline týká, kdy to sakra pro ně jako má být? V power of three řiká doktor že už o jejich osudu ví, a pak jdou cestovat spolu, a v dalším dílu je vidíme spolu a nechá je umřít. Wuuut. Jak se asi bude tvářit Brain teď, „never them“ to teda. A celý to vracení časem taky je uplně praštěný, proč by se pro ně prostě nemohl vrátit, „protože už se to stalo a tamhle maj nahrobek“ Zajimavy že v blink nebyl problem vrátit se z minulosti pro doktora s marthou. Moffat v tyhle epizodě fakt skazil co se dalo.
Moffatt má prostě talent spíš na Sherlocka. Toho Doctora vždycky nějak přemrští, tenhle díl by byl fakt super, nebýt těch stupidních detailů, které se klidně mohly vynechat. Třeba ta obrovská socha Svobody… Ale za konec jsem přeci jen ráda, neskončilo to smrtí a neskončilo to ani blbým „hele, končíme, zdar“. River mi chvilkama leze dost na nervy a určitě se to dalo vymyslet i jinak, než „Doctor do minulosti už nemůže, ale River pořád jo, protože to jen TARDIS má pořád problémy“. Vlastně je ta pointa fakt krásná, zdá se mi, jako kdyby to Moffatt psal tři minuty před uzávěrkou na koleni. Měli k tomu sednout a chvilku přemejšlet, kurňa!
Nevím, jestli jsou nový příběhy maličko slabší kvůli Mattovi (mám ho fakt ráda), nebo to jde dolů se scénářem, ale poslední dobou se prostě podívám na Doctora a dál nad tím nepřemejšlím, dřív to ve mně nechávalo obrovskej zážitek. Jako kdyby se Smith pořád nerozjel a není to jeho chyba.
Jinak doufám, že to byl už poslední díl s anděly, je to sice pěkná věc poprvé (3×10 byl jeden z nejlepších dílů vůbec), podruhé taky celkem… Ale teď mi to přijde už jak invaze Daleků, co je moc, to je moc:)))
Za první 2/3 bych dala 100%, ale po tom, co se odehraje krásná scéna na střeše už to šlo rapidně dolů. Pod ten článek bych se podepsala. Troufám si tvrdit, že žádní společníci takhle doktora neovlivnili na tolik (a jejich děti, che) jako Amy a Rory. A ano taky si myslím, že si zasloužili něco lepšího než náhodu. A ano, pokud by se prohodily díly Power of three a The Angels take Manhattan, dávalo by to o něco lepší smysl. Ale protože Amy měla svoji historii s anděly, tak to Moffat řekněme chtěl ukončit anděly. A ty logický faily… na to jak se Moff snaží aby všechno bylo zamotaný a epický, mu tohle fakt nevychází.
Po přečtení názvu epizody sem si říkal, že to bude něco. Čekal jsem anděly, jak opravdu budou obsazovat Manhattan, lidi jak budou šílet, ale ono nic.