Orange Is the New Black(Holky za mřížemi)

Rozhovor s Uzo Aduba alias Suzanne "Crazy Eyes"

Konečně jsme se dozvěděli pozadí Suzanne, dostalo se nám v druhé sérii kousků její minulosti. Když jsme poprvé viděli Suzanne v nemocnici v jejím růžovém outfitu s křídly zdála se být trochu zpomalená a citově nestabilní, ale vlastně úplně stejná jako každé jiné dítě jejího věku.

Podle mě to přináší otázku, jakou roli hraje vlastně ve vývoji dítěte příroda a výchova. Trochu to odráží vlastně situaci před objevením, nebo tedy pojmenováním, hyperkinetické poruchy (porucha pozornosti s hyperaktivitou). Když si vzpomenu na sebe jako na malé dítě, měla jsem opravdu divokou fantazii, ale bylo to něco, co u nás bylo vždy podporováno a pomohlo mi to proniknout do sféry umění. Ale co se může stát, když jste v rodině, kde váš potenciál tímto směrem nerozvíjejí. Suzanne se nedostalo pochopení a táhne se to s ní už od dětství.

Pravda, když ji vidíme v tom věku deseti let, má již ty své bláznivé oči a účes, její matka se jí snaží vychovat „správně“, ale snažit se jí prosadit do skupiny šestiletých bílých rozmazlených dětí pro ni asi správně příliš nebylo. Děti v tomto věku dokáží být navíc hrozně zlé.

Přesně tak, nemít tu podporu systému a cítit, že v rodině není vítaná, zároveň se toto uvítání dostane jejich druhému dítěti, které se jim narodí,… to ten pocit, že tam nepatří, jen prohlubuje. Je to těžké, podvědomě ví, že něco nesedí, a snaží se jednoduše zapadnout. Děti udělají cokoliv, aby zapadly, ať už je „norma“ pro asimilaci mezi ostatní děti jakákoliv.

Když jsem byla malá, mé jméno Marlow ostatním dětem taky připadalo velice divné, protože nebylo jako ty ostatní.

Samozřejmě, tak to chodí. Moje celé jméno je Uzoamaka. Moje rodina je z Nigérie, mé jméno znamená – ta cesta je dobrá. Pojmenovali mě tak, jelikož jsme se přestěhovali do Ameriky, bylo to pro nás východisko z občanské války. Vyrůstala jsem v jednom malém městečku v Massachusetts, se Suzanne se identifikuji poměrně snadno, kolikrát jsem se taktéž cítila jako ta jediná, samotná, a přitom jsem tak chtěla zapadnout. Pamatuji si, že paní učitelka nevěděla jak vyslovit mé jméno, přišla jsem domů a říkám mamince, nemohla bys mi říkat Zoe? Ptala se mě proč, odpověděla jsem, že nikdo neumí vyslovit mé jméno. Maminka mi ale řekla: „Lidé se naučili říci Michelangelo, Tchaikovsky a Dostojevski, naučí se říkat i Uzoamaka.“ A tím to skončilo. Ale co se týče Suzanne, líbí se mi, jak v tom nejsou schované žádné zlé emoce, je prostě sama sebou a netrápí jí to.

Stále však nevíme, co ji dostalo do vězení. Vy už to víte?

No… asi budete prostě muset náš seriál dál sledovat! (Smích)

(Smích) Chápu. Také se v druhé sérii rozlouskne, jak dopadl souboj mezi Piper a Pennsatucky, ukáže se, že vše vyřešila Suzanne.

Bylo to zajímavé – Jenji čekala na natáčení této scény na to, až bude takové počasí, jako když se natáčela jejich rvačka. Netočili jsme tyto scény dohromady, takže proto jsme museli čekat na vhodné počasí. Nikdy před tím jsem nenatáčela nic, kde bych musela dát někomu ránu pěstí, bylo to… intenzivní. Natočili jsme to několikrát a Taylor, mimochodem, zbožňuji ji, je opravdu génius. Neustále si to chtěla ujasňovat, ptala se „Co za tím úderem vlastně stojí, co tím říkáme za příběh? Opravdu jí dala pěstí? Jak moc silně ji uhodila, co myslíš?“

Suzanne vyběhla ven a udeřila Piper vlastně potom, co měla okno při vystoupení na vánočním představení, byla na řadě se zpíváním, její sloku však zpívat nezačala. Uvidíme ještě někdy Suzanne zpívat?

Dělala jsem v New Yorku muzikály na Brodwayi, lidi se mě právě často ptají, jestli budu někdy zpívat, jestli vlastně vůbec umí Suzanne zpívat. Lidi ale vědí, že já zpívám.

Takže vy jste vlastně jedna z mála hereček se zkušenostmi s muzikálem a Jenji vám přesto sebrala sólo!

(Smích) Neuvěřitelné, že?! Je to geniální epizoda, Suzanne od hrobového ticha zachránila žena, které do té doby nepromluvila ani slovo. Začala její sloku zpívat místo ní.

Je opravdu skvělé, jak reprezentativní je obsazení seriálu, od každého trochu. Rozumíte, je pozoruhodné, jak se s opravdovým problémem rasismu vypořádává televizní show. Když jsem vyrůstala, všechny takové seriály se točily kolem party bílých kamarádů poflakujících se v bytě nebo v kavárnách.

Ano, to je skvělé! Show obecně není o jedné věci, má širší záběr. Jsme dosti různorodá parta, to musím uznat, je úžasné, jak to dohromady funguje. Jenji a Shonda Rhimes ukazují, jak můžete použít k reprezentaci úplně různé tváře a lidé budou stále zainteresováni do příběhů jednotlivých postav. OITNB je má první show, nevěděla jsem pořádně, do čeho jdu. Po chvilce natáčení jsem zjistila, že dobrý příběh, je prostě dobrý příběh. Nezáleží na tom, jaké tváře v něm vystupují.

Oranžová také odvedla pořádný kus práce co se týče humanizace vězňů, ukazuje, že se to může stát prakticky komukoliv. Stačí jeden krom vedle.

Tak to každopádně. Obzvlášť první série se svým sloganem „Každý trest má svůj příběh“ je velice názorná. Taková pravda! Když jsem se připravovala na konkurz a četla si scénář, zarazila jsem se nad tím. Říkala jsem si, toto není příběh o tom, jak Red spáchala nějaký zločin, ale o tom, jak se Red spáchání takového zločinu vlastně přihodilo.

V druhé sérii jste nejvíce na scéně s Lorrane Toussaint, která hraje Vee. Opravdu zastrašující postava.

Lorrain je silou, ona je vším. Je skvělá, velice velkorysá osoba a opravdu dobrý učitel. Naučila nás pár triků ohledně pohybu kamery apod. Co se týče hraní, když byla na scéně ona, vypadalo vše tak jednoduše, byla tak přítomna a ostatní natáčením tak bez obtíží provedla.

Proč si myslíte, že se Suzanne stala takovým poskokem Vee? Vlastně tak nějak pracuje v jejích službách jako vymahač.

Je to zajímavé, jak dochází k takovému rodinnému semknutí těchto žen. Každá z nich má svůj vlastní příběh, co se týče mateřských vztahů. O Suzanne a její matce už jsme mluvily, Taystee, která vlastně matku nikdy neměla a nahradila ji Vee, Poussey která svou matku ztratila, Black Cindy a její specifický vztah s její matkou a zároveň pokusy být sama matkou. Každá si to vynahrazuje budováním tohoto vztahu ve vězení. Vee byla schopna je zmanipulovat a prázdné místo matky vyplnit. Navíc vězení je částečně o moci, o tom, kdo vládne. Lidi z předměstí mají Red, španělský Harlem má Glorii a tak i my, černé ženy, jsme potřebovaly někoho, kdo nás povede. To je role pro Vee jak vyšitá.

Ve druhé sérii je také scéna, kde Suzanne dostane od Vee přikázáno zmlátit Poussey, v koupelně se taky tak stane, Poussey má velká trable. Jaké bylo točit tuto scénu?

Ani mi nemluvte, to mi zlomilo srdce, opravdu. Měla jsem na krajíčku pokaždé, když jsme to točili, mám Samiru moc ráda a její postavu taktéž, stjeně jako Suzanne! Ten den jsem se cítila přesně jako Suzanne v té situace – nechci to udělat, ale… musím. Pár epizod před tím jsme všechny společně hrály šarádu a teď ji musím natlouct. Líbí se mi, že ji do toho Vee naveze, vít, Suzanne dříve jedná, než myslí. V tom momentě, se vším tím adrenalinem v těle, to udělá a poté si až uvědomí, že právě spáchala trestný čin na někom sobě vlastním. To je pro ni svým způsobem také srdcervoucí a pro mě taktéž. Mezi kusy natáčení této scény jsme se Samirou seděly na lavičce vedle sebe a říkaly jsme si „však to je v pořádku, to je v pořádku“.

Která scéna pro vás byla tuto sezónu nejtěžší?

No, tato byla jedna z nejhorších. Další taková byla ta s Uno kartami, finální epizoda. Vee je v tu chvíli už pryč a Suzanne pláče, protože tam pro ni najednou nikdo není. Chtěla jsem do toho dát veškerou zatracenost lásky, když právě to byl podle mě moment, kdy všechny „matky“ Suzanne zmizely, cítí se velice zrazena.

Suzanne dala Piper přezdívku „pampeliška“. Máte mezi sebou, jako mezi herci, taktéž přezdívky?

(Smích) Jistěže. Taylor je „Tay,“ Taryn je „T,“ Natasha je „Tash,“ Yael je „Ya-Ya,“ Danielle je “D” a já jsem “Uz.” Máme přezdívku pro každého.

Jak vznikl Suzannin klasický účes?

Já jsem takto šla na konkurz! Jenji se to líbilo, ta to pro Suzanne zachovala. Vytvořila jsem tento účes pro muzikál Gospel, na kterém jsem pracovala před OITNB. Zdálo se mi, že je to ideální účes na vězeňkyni. A zdá se, že lidem se to taky velice líbí. Někdy dostávám obrázky malých dětí s takovýmto účesem. Učesat to trvá tak 30 minut.

Studovala jste Bostnoskou univerzitu. Poté jste se přestěhovala do New Yorku, abyste se pustila do herectví naplno?

Přestěhovala jsem se do NY v září 2004 a dostala jsme práci v divadle na East Village, na tři měsíce. Cítila jsem se jako doma, Brodway byla mým snem. Tam jsem poprvé dostala práci na show v roce 2007, byla jsem za to moc šťastná. V roce 2011 a 2012 jsem byla v muzikálu Gospel. Tam se mě jedna manažerka ptala, jestli jsem někdy dělala televizní show, říkala jsem, že ne. Říkala, že bychom se mohly domluvit na nějaké spolupráci, to bylo v červnu 2012. Pak jsem šla na konkurz OITNB.

zdroj: www.thedailybeast.com