Na slovíčko s princem

Jak už všichni víme, Stuartové anglický trůn nazpět neuchvátí. Vzhledem k závěru druhé řady přinášíme jako rozloučení s některými postavami rozhovor s anglickým hercem Andrewem Gowerem, představitelem prince Karla Eduarda Stuarta. Herce pro tuto příležitost telefonicky vyzpovídal server Yahoo!TV.

Znal jste předlohu ještě předtím, než jste dostal práci v seriálu?
Měl jsem to štěstí, že jsem loni v Maroku pracoval se Stephenem Waltersem (v seriálu hraje Anguse Mhora) a ten mi o seriálu nadšeně vyprávěl. Oba pocházíme z Liverpoolu, tak jsme zůstali v kontaktu. Když jsem se pak vrátil domů, našel jsem ke svému údivu v mailu nabídku na roli prince Karla a pak už to šlo rychle. Se Stephenem jsme si pak dokonce společně zahráli jednu krátkou scénku v desáté epizodě.

Jak se váš život změnil poté, co jste se stal součástí show s tak velkou fanouškovskou základnou? Poznávají vás lidé v běžném životě?
Stephen mi říkal, jak úžasní fanoušci jsou, a já jsem vážně rád, že jsem si to mohl vyzkoušet na vlastní kůži. Ne, nepoznávají mě na ulici. To by mě, vzhledem k tomu, že jsem se v seriálu po většinu času pitvořil s parukou a v nápadném kostýmu, možná i vyděsilo. Začnu si dělat starosti, až nastane den, kdy mě lidé v běžném životě začnou spojovat s princem Karlem. Ale zatím nejde o nic takového. Ovšem v tom virtuálním světě, na Twitteru, tam došlo k nesmírné změně. Najednou mám o hodně víc followerů. A samé dobré a pozitivní reakce. Každopádně jsem vážně šťastný, že pořád můžu vyjít na ulici v teplákách a vlněné čapce a nikdo mě nepozná. Je to fajn.

Hrajete skutečnou historickou osobnost, prince Karla Edwarda Stuarta. Nastudoval jste si o něm něco?
No jasně, strašně moc. Jeho životopis od Franka McLynna se stal mojí Biblí minimálně do té doby, než jsem jej nedávno ztratil na cestě mezi Edinburghem a Londýnem. Číst Karlovy dopisy, bylo vážně zajímavé. Dozvěděl jsem se toho hodně o jeho vztahu s otcem a o jeho pobytu v Itálii a v Paříži. Když mám hrát postavu, která skutečně existovala v reálném světě a mám o ní dostatek kvalitních zdrojů, ať už jsou to životopisy, záznamy v archivech nebo odborné stati, byl bych hloupý, kdybych je nevyužil. Pak jsem došel do bodu, kdy už bylo lepší tyto zdroje opustit a zaměřit se na scénář, snažit se uchopit tu postavu taky po svém.

Co byla ta nejzajímavější nebo nejpřekvapivější věc, na kterou jste narazil?
Musím se přiznat, že než jsem tu roli přijal, moc jsem toho o Karlovi nevěděl. Znal jsem jen jméno a nějaká základní fakta, ale neměl jsem přesnou představu o jeho úloze v historii, o jakobitském povstání ani o žádné z těch bitev. Vyrůstal jsem v Liverpoolu, takže jsem se ve škole učil historii z britského pohledu, zatímco historie Skotska jsme se jen letmo dotkli. Natáčení pro mě byla v tomto ohledu dost obohacující zkušenost. Milé zjištění například bylo, že se Karel narodil v Itálii, válečného tažení se zúčastnil už jako patnáctiletý chlapec a že měl ve zvyku pro pobavení vojáků předvádět tanečky.

Jak byste Karla popsal ostatním? Zdá se, že má komplex ze svého otce. Jako by se mu svou účastí v rebelii snažil zavděčit.
Přesně, tatínkův chlapec. Viděl bych to na krizi identity. Nevěděl, co si počít sám se sebou, kde je jeho místo. Toužil po britském trůnu, a tak zvolil válku jako prostředek, jak tohoto cíle dosáhnout. Zároveň ale bojoval s tím, kým je. Musel se pořád porovnávat s ostatními a promýšlet možnosti, jak se chopit moci. Navíc byl celé věci velmi oddaný, protože vůbec nepochyboval, že to Bůh chce, aby se stal králem.

Také předvedl svou shovívavou a ctižádostivou stránku. Minimálně dokázal uvažovat v dlouhodobém výhledu, jak prokázal svým přesvědčením o tom, jakým způsobem by měli být v povstaleckém lazaretu ošetřováni Britové.
Byl odtržený od britské společnosti, žil v kontinentální Evropě a nerozuměl tomu rozkolu na ostrovech. Byl ve svém náhledu na situaci naivní, vždyť vyrůstal v Itálii. Když přijel na Vysočinu, měl dětsky zkreslenou představu o tom, jak skutečně funguje britská politika, a naprosto nechápal, kolik zlé krve se za tu dobu ve Skotsku nastřádalo.

V posledních epizodách se zdá, že se Karel už nemůže dočkat, až se vrhne do boje po boku svých mužů. Když se pak důstojníci konečně odhodlají nechat ho přidat se k bojové výpravě, tak se po cestě ztratí a celý pokus o překvapivý útok tím odsoudí k nezdaru.
On to jistě myslel dobře, ale to samo o sobě samozřejmě nestačí. Vidím to tak, že opravdu toužil přispět k boji, ale jednoduše měl do dobrého vojáka daleko. Vážně se mi moc líbí, jak jsou v seriálu podrobnosti týkající se povstání a jednotlivých bitev historicky přesné – tajná cesta, vnější okolnosti, osobnosti generálů – děj se opravdu drží uvnitř takto nastaveného rámce při zachování určité míry umělecké svobody kvůli vyprávění příběhu.

A co Karlova typická fráze „mark me“ („pamatuj“)? Ta se zakládá na skutečnosti, má svůj původ v knižní předloze, nebo pochází z pera scénáristy?
V mojí Bibli o Karlovi není o žádné takové frázi zmínka. Vznikla jen jako součást jeho seriálového charakteru, na první čtené zkoušce k mému vůbec prvnímu výstupu. Bylo to v jedné z promluv v nevěstinci a od té chvíle jsem se rozhodl na tom stavět. Přidal jsem pár „mark me“ do dalších Karlových replik, protože jsem cítil, že tohle by mohl být jeho způsob, jak si zjednat pozornost, jak říct: „Teď mluvím já, dávejte pozor.“ Byla to možnost, jak přidat na osobitosti postavě s nedostatkem vlastní identity. Chtěl jsem tomu charakteru přispět něčím zapamatovatelným, něčím, co používá jako rutinu, co je typické jen pro něho. Ve scénách, kde jsem to nemohl použít, jsem nebyl ve své kůži a docela jsem si užíval dohady s režiséry a scénáristy při rozhodování, kde frázi ponechat a odkud ji vystřihnout.

Máte spočítáno, kolikrát jste to řekl?
To nemám. Ale slyšel jsem, že se ta hláška celkem ujala při pijáckých hrách. Jestliže do sebe lidi při každém „mark me“ kopnou panáka, mám vážné obavy o jejich kondici druhý den ráno.

Jaká je vaše oblíbená scéna z druhé série?
Rozhodně je to ta scéna v ložnici, jak se šplhám do okna s rukou pokousanou opicí v epizodě La Dame Blanche. To byla zrovna jedna ze scén, která má přímou oporu v knižní předloze. Natáčet ji byla vskutku zábava. A další, co mám opravdu rád, je série výstupů v Prestonpans s Karlem v rudém tartanu v čele skotské armády, jak dohlíží na test terénu pro bitvu s Brity. Ten kontrast s Dougalem a ostatními Skoty je prostě fantastický.

Nač bylo nejtěžší si zvykat – na paruku, na kilt nebo na vázanky s mašlemi a volánky?
Na paruku. Rozhodně na paruku. Ačkoli taky vlastně nemám dostatečně pěkná kolena pro kilt. Kdybych se měl do seriálu někdy vrátit, měl bych rozhodně zapracovat na vylepšení svých nohou. Velice mě totiž zahanbují nohy Sama Heughana.

Můžete prozradit něco z finálního dílu?
Můžu vám dát jen pár tajemných hesel: vosk, nedokončená bitva a ještě víc Boha. Bude to naprosto úžasná epizoda, tak ji nepropásněte!

Rozhovor vám přinesl server Yahoo.

A jak vám utkvěl princ Karel nejvíce v paměti? Užívali jste si jeho přítomnosti, nebo budete rádi, že jeho vystupování již bude konec?

Foto: Starz