Recenze
Moje skromná recenze na prvního Terminátora. Vzhledem k tomu, že prvního Terminátora viděl snad úplně každý, spíše jsem si zavzpomínal nad pocity, které jsem měl u prvního sledování v kině i u dalších na videu a koneckonců i na DVD, kde jsem poprvé viděl Terminátora v kvalitní verzi.
Rok 2029. Z popela jaderné války povstaly inteligentní stroje a začaly vyhlazovat přeživší lidskou populaci. Rozhodující bitva však nebude vybojovaná v budoucnosti, ale v současnosti. Dnes večer… Dva muži jsou vysláni skrz čas, aby vyhledali jistou Sarah Connorovou, matku budoucího vůdce lidského odporu proti strojům. Jeden z nich má za úkol jí chránit, druhý zlikvidovat. Jeden z nich je člověk, druhý nezničitelný stroj - Terminátor…
Pamatujete? Je začátek devadesátých let a přes padlou železnou oponu se k nám valí desítky hitů, které se snaží dohnat čas. Filmové klasiky jako Hvězdné války, Rambo a mnoho dalších slaví úspěch v místech, kam donedávna směly většinou jen snímky sovětského původu. A jedním z mnoha těch hitů je i Terminátor. Zatímco ve své domovině už v plném proudu probíhaly přípravné práce na druhý díl, malá česká kotlina si s nezapomenutelným dabingem (Jiří Bartoška jako Kyle Reese) teprve dopřávala díl první.
Vlastně tak zažívala pocit, jako když Terminátor začínal svojí cestu v Americe. I tam to byl spíš malý film, který byl objevován postupně. Arnold Schwarzenegger u nás na v nějakém tom roce 1990 nebyl příliš znám, synonymem pro svalnatého hrdinu byl tehdy spíš Sylvester Stallone. Přesto několika málo fanouškům, které potají sjížděli kazety dovezené ze zahraničí, opatřené rychlodabingem, muselo být jméno herce i filmu zatraceně povědomé.
A co tak úžasného tedy přinesl celému světu Terminátor? Především to byl zřejmě jediný film, který mohl v osmdesátých letech konkurovat v žánru sci-fi superúspěšným planetám typu Lucas a Spielberg. Terminátor byl jednak následovníkem Hvězdných válek, ale také určitou alternativou. Vymydlený design space opery ostře kontrastoval s páchnoucími slumy a neradostnou atmosférou, kterou přinesl Cameronův film.
Terminátor se může také pochlubit početnou skupinou následovníků, především kybernetické organismy začaly po jeho vzniku přicházet velmi do módy. Ano, právě kovový endoskeleton se stal nejvýraznějším a nejcennějším „originálem“ Terminátora, ostatní sci-fi finesy jako postapokalyptická budoucnost a cestování v čase byly už víceméně objeveny a zpopularizovány. Ovšem zabijácký stroj – Terminátor – vypadající na první pohled jako člověk, to je nápad!
Kamenná tvář Arnolda Schwarzeneggera dodala Terminátorovi na dokonalosti. Motiv nezničitelnosti tak byl ještě umocněn jeho impozantním zjevem – obrovskými svaly, mohutnou postavou a předsunutou čelistí. Minimální výrazové prostředky, strnulé efektivní pohyby. Nejslavnější postava jeho kariéry však zároveň Arnoldovi přinesla i prokletí – umí tenhle bývalý kulturista hrát také něco jiného?
Pochybné motivy o cestování v čase, budoucí válce lidí proti strojům a divnému kyborgovi s rakouským přízvukem, drží pohromadě díky jedinému člověkovi. Režisér a scenárista James Cameron zužitkoval s obdivuhodným umem svojí minimální předchozí tvůrčí a manažerskou praxi a vymáčkl ze svého dítka všechny atributy důležité pro vstup do síně slávy.
Nejvíce citovanou a obdivovanou filmařskou stránkou je a bude tempo filmu. Od prvního okénka jede Cameron na plný plyn – akce střídá akci, jen s minimem prostoru pro vysvětlování. Akce je pečlivě gradována, máme tu tajemný úvod, kdy oba poslové z budoucnosti procházejí městem a hledají svůj cíl, až do prvního střetu, který regulérně otevírá „pronásledovací pasáž“. Ta je sice dočasně zbržděna epizodou na policejní stanici, po chvilce vysvětlování však už zase děj zběsile utíká dál až k závěrečnému zúčtování na druhou.
V divákovi tak Cameron velmi chytře vzbuzuje úzkost a děs, tedy stejné pocity, jako mají pronásledovaní hrdinové. Odtud už je velmi blízko k atmosféře, další oblíbené hračce kritiků, kterou si přehazují mezi sebou jako malé děti. Deprese, strach, obavy, nejistota. I přes úspěšnou likvidaci Terminátora tu pořád visí přízrak apokalypsy, která nelze odvrátit. Úvodní obrazovka hovoří jasně – tři miliardy lidí zemřou a po jejich lebkách budou přejíždět stroje lovící ty přeživší zbytky lidstva.
Snahu změnit tok dějin, filozofování a další psychologii si však Cameron nechal až do druhého dílu. V prvním Terminátorovi nechal mluvit hlavně akci a efekty. Díky hubenému rozpočtu se musel velmi uskrovnit, a tak není divu, že většina triků je dnes snesitelná jen s pořádnou dávkou nostalgie. Přesto i chodící kostra Terminátora, přibližující se ohromným tempem ke vchodu do lisovny, kam prchají Sarah a Kyle, dokáže i dnes zarazit hluboko do sedadel.
Proč se ale zamýšlet dál nad něčím, co zamyšlení nepotřebuje? Kultovní status Terminátora je dnes nezpochybnitelný, stejně tak jako legendární hláška „I´ll be back“, kterou chtěli tvůrci jen tak zlehka pomrknout na diváky, aby je následující náraz automobilu do policejní vrátnice mohl při dalším zhlédnutí pobavit. Protože i přes svojí jednoduchou zápletku je Terminátor filmem, ke kterému se dá neustále vracet. Stačí jen zavřít oči a zaposlouchat se do tlukotu mechanického srdce...
