TERMINATOR

Režie, scénář (Terminátor, Terminátor 2)
Jeden z komerčně nejúspěšnějších režisérů současnosti, kterému konto nešpiní, kromě podivného debutu, jediný opravdu špatný film. Megaloman, technokrat, perfekcionista, workoholik a despota...James Cameron.



Jsou řidiči náklaďáků, kteří se do konce života budou starat jen o náklad v přívěsu za sebou a zemřou s dobrým pocitem, že je na celnici vždycky nechali projet. Jsou řidiči náklaďáků, které projet nenechali a zemřou ve vězení. A jsou řidiči náklaďáků, kteří s prací sekli, stoupli si za filmovou kameru, stali se jedněmi z komerčně nejúspěšnějších lidí Hollywoodu a je na nich, jak zemřou. Nechtějte po mně, abych jich jmenoval víc...ale o jednom vím.

Od volantu ke kameře

Celou idylu ovšem kazí pár detailů. James Cameron, o kterém hodlám mluvit, nebyl úplně obyčejným řidičem náklaďáků, pokud tito běžně nenastupují do zaměstnání s vysokoškolským diplomem z fyziky. Nepříliš ambiciózní místo vzal jen proto, aby mohl doma v klidu pracovat na svých scénářích a rozvíjet vášeň k filmovému průmyslu, započatou Kubrickovým science fiction 2001: Vesmírná odyssea, který Jamese jako kluka uchvátil.

Za volantem nezůstal dlouho a práce u filmu na sebe nenechala čekat. Nikdo mu však nevrazil do jedné ruky kameru a do druhé šek na sto miliónů dolarů se slovy: „Ukaž, co v tobě je.“ Cameron byl vděčný za práci poskoka ve studiu i animátora speciálních efektů u béčkových filmů. Stoupal na žebříčku profesí pomalu (a nejistě) až k funkci šéfa výpravy u snímku Battle Beyond the Stars (1980), od kterého nechybělo daleko k nabídce režie u pokračování příšerné vykrádačky Spielbergových Čelistí, kde tisíce zubatých rybiček obtěžují vodychtivé plavce.

James Cameron bohužel nebyl přesně tím, koho producenti Piranha 2: Létající zabijáci (1981) očekávali a přes všechny nadšené plány, jak se bolestivě špatného scénáře chopit, byl po nedlouhé době ze stoličky skopnut do moře, kde se točilo, a jeho režijní postupy s ním. Film se sice dnes hrdě hlásí ke Cameronovu jménu, ale poletující umělohmotné loutky vzbuzují spíše bujarý smích a namožené bránice, než hrůzu či děs, jak se od hororu očekává.

Mladý tvůrce se svého snu o úspěchu nevzdal a na základě svých nočních můr napsal scénář o robotovi, který se strojem času vrátí do minulosti, aby zničil svého úhlavního nepřítele v budoucnosti dřív, než se narodí. Nejlepší bude zabít jeho matku...

„Odjakživa jsem toužil natočit jedinečný film o robotech, mimo jiné proto, že to ještě nikdo neudělal.“ James Cameron

Terminátor (1984) je dneska pecka, na kterou se nezapomíná a i lidé, kteří o filmu nemají sebemenší ponětí, o Terminátorově existenci něco zaslechli. Jenže v době, kdy se teprve rodil, byl jeho vývoj zdlouhavý a bolestivý. I původní představa o hereckém obsazení byla dost odlišná od té, jak ji známe dnes. Terminátora měl hrát Lance Henriksen (s nímž Cameron spolupracoval už na Piranha 2) a Reese pro změnu rakouský kulturista Arnold Schwarzenegger, známý prakticky jen díky roli Barbara Conana. Cameron se původně chtěl Arnolda za každou cenu zbavit, ale po setkání v restauraci, kde herec zapáleně rozebíral scénář se všemi detaily a básnil o něm v největších superlativech, se situace obrátila, Schwarzenegger se chopil hlavní záporné role, Reese si zahrál Michael Biehn a Henriksen se objevil jen coby poručík na policejní stanici.

James Cameron už u svého „opravdu prvního“ filmu naznačil osobité režijní postupy a schopnost vytvořit i s minimálními náklady (na akční science fiction byly až směšně malé - šest a půl milionu dolarů) dokázat divy. Jeho vražedné pracovní nasazení, touha po maximální technické dokonalosti (a obecně důraz na technickou stránku filmu), jistá arogance a despotický přístup vůči hercům a scenáristické zapojení se do projektu, jsou i dnes, téměř po dvaceti letech, pro Camerona typické. Z Terminátora se stal oproti všem očekáváním a sabotážím studia (dlouho zatvrzele trvalo na skartování posledního kotouče, tudíž by film končil výbuchem kamionu) akčním trhákem a do kin přišel zrovna o víkendu, kdy se rozhodovalo o režijním obsazení pokračování Vetřelce. Výběr byl jasný...

Tentokrát je to válka...

Scottův Vetřelec byl napínavým hororem s minimem akce, který fungoval na pečlivém budování hutné atmosféry, spojené s neviditelným nebezpečím vražedného mimozemského organismu, představovaného jediným vetřelcem, ukrývajícím se v útrobách lodi. James Cameron se rozhodl naložit se základní premisou po svém a místo dalšího science fiction hororu natočil akcí nabušenou trikovou podívanou, kde vetřelec není jeden, ale pobíhají jich tu desítky, pyrotechnickými efekty se nešetří a z Ripleyové se stává hardcore akční hrdinka (podobně jako z Connorové v T2), která ví, kam mířit, aby nepřátel zkosila co nejvíc. Obzvlášť pokud měří přes dva metry, místo krve mají kyselinu, v hubách dvě řady zubů a jejich vražedný potenciál se vyrovná kompletnímu osazenstvo věznice Alcatraz.

Vetřelci (1986) jsou s prvním dílem nesrovnatelní a fungují na odlišných principech, třebaže na Scottův film přímo navazují. Disponují stejně jako Terminátor zejména vysokou technickou úrovní, navzdory tomu, že fyzikální zákony ve finální scéně trochu dostávají na frak, ale především mají výtečně budovaný scénář, udržující diváka v neustálém napětí, kdo všechno vůbec má šanci na přežití a co se stane v příštích minutách (i životnost hlavní postavy je, jak dokázal třetí díl, ryze pochybná). Cameron nehodlá užívat stokrát okoukaných prostředků a jeho postavy se brání vším, co je po ruce, až do poslední chvíle, aniž by musela ve filmu akce existovat na úkor ostatních fabulačních prostředků a střídá se s hororovými scénami, které si nic nezadají s těmi Scottovými (např. scéna s „pavoukem“ v uzavřené místnosti). Ve filmu hrají opět jeho oblíbení herci, vedle Sigourney Weaver si zahráli jedny z hlavních rolí Michael Biehn a Lance Henriksen.

Pod vodou... prozatím úmyslně

Propast (1989) byla prvním (po Piranha 2) filmem, kde se Cameron rozhodl opustit osvědčenou půdu čistě akčního filmu a pokusil se dostat na plátno svou posedlost podvodním výzkumem a hlubinami. Nevyšlo mu to však přesně tak, jak si zřejmě představoval. Ačkoli je Propast zhruba stejně dlouhá jako předchozí Vetřelci, Cameronova režie, napasovaná na prostou premisu příběhu o potopených jaderných hlavicích a podivných úkazech hluboko pod mořskou hladinou, nedosahuje stejné nahuštěnosti a invence jako u předchozích filmů; mezi rozhádanými manžely to nejiskří, jak by mělo; a opravdu vynikající je film ve scénách, které mají akční nádech nebo se v nich opravdu něco děje. To bohužel ve výsledném filmu není tak často, jak by si dvou a půl hodinová metráž zasloužila a ona geniální místa jsou střídána s "pouze" nadprůměrnými scénami výzkumu a rozvíjením vztahů mezi postavami.

Film pracuje spíš než s příběhem se skupinou rozlišných charakterů, které jsou nuceny spolu v klaustrofobických prostorách podvodní výzkumné stanice vydržet (mírná podobnost s předchozím filmem je zřejmá) a buduje napětí za pomoci jemných náznaků a indicií, kterých si může všimnout jen divák, který je jako obvykle o krok dál než ohrožené postavy. Cameron diváka nechá soustředit na McGuffina v podobě jaderných hlavic, zatímco nenápadně rozvíjí druhou linii příběhu s mimozemskými obyvateli podmořského světa, které se začne plně věnovat až ke konci filmu. Bohužel jí dává nakonec tak velký prostor, že konečná pointa působí trochu jako zklamání (to napravil o pár let později v režisérské verzi, která je... ehm... mnohem lepší, zejména díky naprosto rozdílnému finále a zkrácení některých scén v průběhu filmu, takže celkové tempo filmu funguje lépe než u té původní). Po trikové stránce je Propast nenapadnutelná (stejně jako později Titanic)...Cameron má prostě vodu rád.

„I need your clothes, your boots and your motorcycle.“

V roce 1991 se rozhodl James Cameron vrátit k filmu, který z něj udělal hvězdu. Nehodlal se prát s pravidly pokračování a natočil opravdu film, který je bombastičtější, delší, akčnější, dražší, trikovější a...čert to vem...možná i lepší (přinejmenším stejně dobrý). Natočil Terminátora 2: Den zúčtování.

Věřte nebo ne, rozpočet měl do původních šesti a půl miliónů dolarů prvního dílu pěkně daleko, a na výsledném filmu je to zatraceně vidět. Ti, kteří se po Propasti obávali, že ztratil jiskru k detonátorům napráskané akční podívané a hodlá se věnovat manželským problémům s mírumilovnými mimozemšťany v pozadí, mohli jenom mlčet a litovat, že něco podobného kdy vypustili z úst. Terminátor 2 je jeden z nejnabitějších akčních filmů, co na plátna kdo promítal, a tvůrčí invence z něj stříká na všechny strany jako krev z postav prvních Jacksonových filmů. Příběh notně čerpá z jedničky, ale Sarah Connorová prošla menším psychickým vývojem, ustrašená číšnice z jedničky je pryč a místo ní se do jejího těla vloupala mírně agresivní a podle obecných lékařských měřítek značně paranoidní žena, které užívání libovolných střelných zbraní dělá menší potíže než uvázat si vlasy do culíku. Z jejího syna, budoucího spasitele lidstva, je ulicí otřískaný pubertální fracek, který ji nebere vážně, dokud nepotká tváří v tvář párek terminátorů, co se ve městě objevili, aby se s ním setkali... A to je teprve začátek.

Cameron vložil do filmu množství nápadů, které by normálně vystačilo na několik akčních filmů a ještě by zbylo do šuplíku. Schwarzenegger tentokrát kope za klub klaďasů a chrání rodinku Connorů před smrtelně flegmatickým Robertem Patrickem coby T-1000 a přiblížíme se mnohem více otázkám, jak k té válce se stroji vůbec došlo. James Cameron zabodoval a po mírném (!) zklamání s Propastí se vyšvihl zase na post jednoho z nejúspěšnějších režisérů na světě. Ale jak je u Cameronových filmů zvykem, jediný, komu film pomohl ke (ještě větší) slávě, byl pouze Arnold Swarzenegger. Výzva k tomu, aby se společně hned dali do dalšího díla.

"Vzala jsem si Ramba..."

Opět James Cameron (samozřejmě), opět Arnold Schwazenegger, opět akční film... ehm... tedy skoro. Pravdivé lži (1994) vycházejí z francouzského filmu Podtrženo, sečteno a spíš než čistokrevným akčním filmem jsou jeho parodií, založenou na absurdní zápletce, silně nadsazených akčních scénách, kolidujících s nezávaznou parafrází bondovské série a čistě komediální příběhovou linií, založenou na tom, že Harry Tusker (Arnold Schwarzenegger) je špičkový tajný agent, o němž je jeho žena celá léta přesvědčená, že prodává výpočetní techniku a je vlastně trošku nudný a nezajímavý. A právě neustálá oscilace mezi akcí, bondovskou nadsázkou a komedií, je důvodem, proč Pravdivé lži nejsou zejména ve své první polovině tak dobrým filmem, jakým mohly být. Když Cameron všechny karty rozdá, vyřídí manželské konflikty, přestane nutit toporného Arnolda ke komickým kreacím a spustí hodinové finále, je si opět jistý v kramflecích akčního režiséra, ale film jako celek už nezachrání a tento zůstává „jen“ povedenou akční komedií, která nesplnila veškerá očekávání, která jí byla na bedra vkládána. Ale snad proto, že byla možná až příliš velká, nemůžeme jí to mít za zlé... A už vůbec ne po tom, s čím James Cameron přišel po tříleté pauze.

Pod vodou... rozhodně neúmyslně

Nevím, jestli si toho někdo všimnul, ale Cameron točí v ustálené konstalaci, kterou opakuje: voda – akce – akce – voda – akce – akce – voda. Takže když po Propasti přišel s dvěma akčními kousky, bylo jasné, že bude následovat opět něco mokrého. A natočil Titanic (1997), kterým ztrhal všechny rekordy, kritici řičeli nadšením, diváci nechali v pokladnách necelé dvě miliardy dolarů a během předávání cen Akademie posbíral film jedenáct Oscarů, čímž se zařadil po bok dosud vedoucího Bena Hura.

James Cameron se rozhodl vyprávět tragédii nepotopitelné lodi, která nakonec našla svůj osud na mořském dně, společně s komorním melodramatickým milostným příběhem dvou mladých lidí z různých společenských vrstev, díky kterým nakonec nenásilným způsobem diváka provedl celou lodí od kotelny až pod nejvyšší třídu, aby nastínil prostory, které v druhé polovině filmu ovládnou plátno a tak bylo nutné, aby se v nich divák orientoval. Celý snímek nakonec ještě zasadil do rámce současnosti, kde námořníkům (kteří jako by z oka vypadli partičce z Propasti - včetně Billa Paxtona) vypráví stará žena o své lásce, již na Titanicu prožila a funguje tak jako vševědoucí vypravěč (celý film je de facto jejím vyprávěním, ačkoli obsahuje mnoho scén, u nichž nemohla být přítomna, protože v daném okamžiku byla prokazatelně na jiném místě).

Cameron bohatě využívá dlouhých jízd kamerou, pohrává si s principy „filmu ve filmu“ a v mnohých momentech druhé poloviny snímku využívá praktik akčního filmu, zejména u zatápění interiérů lodi či v podobě situaci zlehčujících vtípků.

Režisér, který v Titanicu viděl projekt svého života (sám jej označil za „svůj Schindlerův seznam“), neponechal žádný detail náhodě, vyvážil svůj technický perfekcionismus a důraz na pečlivý vývoj postav a jejich postavení v příběhu. Přes tři hodiny dlouhý film vznikal tři roky, přesáhl rozpočet a režisér se dokonce zřekl honoráře, aby jej mohl dokončit. Dnes, s odstupem času, je mu vyčítána přílišná melodramatičnost, vykalkulovanost a kýčovitost některých scén, v době svého vzniku však Cameron dokázal, že ačkoli to popírá, chodí se na jeho filmy i kvůli jeho jménu.

Železný Jim

James Cameron je megaloman a ve svých filmech staví technickou preciznost nad příběh i postavy. Paradoxní je, že ústředním tématem jeho de facto brutálních a krutých filmů je láska. Ať je to láska v podobě milostného vztahu (Terminátor, Propast, Pravdivé lži, Titanic) nebo v podobě mateřské (Terminátor 2, Vetřelci), vždy působí v jeho filmech jako pevný bod, okolo něhož se do jisté míry točí všechno ostatní. Stejně tak neustále osciluje mezi svými dvěma posedlostmi, technikou a vodou. Ve snímcích Jamese Camerona skoro nenajdete normální přírodu, buď je součástí nějakého komplexu a nebo se objevuje sporadicky a na krátkou chvíli (například v závěru Terminátora, kde Sarah odjíždí do pouště). Odosobněné kovové či betonové prostory se střídají s masami vody, často i v průběhu jednoho filmu.

Podmořskému výzkumu se věnuje i v osobním životě (ale i tak by mohl zase něco pořádného natočit, šest let je dlouhá doba), stejně jako vesmírným programům (neustále se snaží dostat do kosmu jako turista) a své nové fascinaci formátem IMAX, kterou uplatnil i v oblasti dokumentárních filmů, když natočil Ghost of the Abbys, jenž se snad časem dostane i k nám. V roce 2002 byl z jeho neIMAXové produkce uveden dokumentární film Expedition Bismarc, přirozeně o průzkumu potopené lodi téhož jména. Údajně hodlá natočit fiktivní dokument o letech na Mars. A abych nezapomněl, režíroval některé epizody seriálu Černý anděl, který i produkoval.

Z jeho další nerežijní tvorby zmíním ještě scénář k Rambo 2, menší hereckou roličku v Posledním akčním hrdinovi a produkci Soderberghova Solaris.

Kromě toho se James Cameron velice rád žení a snad díky své posedlosti prací i rozvádí. První proceduru absolvoval již čtyřikrát, naposledy s Lindou Hamiltonovou, s níž se rozvedl nedlouho po uvedení Titanicu (a oženil nedlouho před :), a druhou pětkrát. V současné době je ženatý s Suzi Amisovou.

1997 byl hezký rok, na Titanic se nezapomene, můžou se stále dokola omílat fráze typu „i kdyby už nic nenatočil, v historii filmu má své místo už teď“, ale to neznamená, že se James Cameron do konce života zavře někde v batyskafu pod mořskou hladinou nebo odletí do vesmíru, a opravdu už nikdy nic nenatočí. Možná by mu to vyhovovalo, ale já si dovolím být natolik sobecký, že si budu přát, aby se k režírování vrátil...a klidně s druhým dílem Pravdivých lží nebo remakem Fantastic voyage. A pokud tak třeba možná učiní ve formátu IMAX, mohlo by to být více než jen zajímavé.

Autor:Douglas



 |  T-Universe |  Thomas