Alien(Vetřelec)

Recenze

Dvě nejslavnější mimozemské potvory si to poprvé ve své historii na férovku rozdávají mezi sebou a několika málo lidem, objevující tajemství starobylé pyramidy, se poštěstilo poznat je na vlastní kůži. Podařilo se Paulu Andersonovi překročit svůj vlastní stín?

Těžko naleznete ve filmové historii populárnější mimozemská monstra než je vetřelec a predátor. Ačkoli oba nastřádali během svých několika málo výprav úctyhodný počet proražených hrudníků či vyleštěných lebek, jsou v mnoha směrech mnohem oblíbenější než jejich udatní lidští soupeři a soupeřky. Vetřelec se na pole nezapomenutelných kulťáků probojoval čtyřmi filmy, poprvé už před čtvrt století. Predátor si zatím přišel na Zemi zalovit jen dvakrát, přičemž od jeho poslední mise uplynulo už dlouhých čtrnáct let, přesto se mu podobný status podařilo získat též.

Jejich první souboj se odehrál poprvé na comicsovém poli, které je podobným titánským střetům velice přátelsky nakloněno, do širšího podvědomí se jejich klání ale zapsaly až díky počítačovým hrám, přičemž úspěch AVP dvojky definitivně přesvědčil filmové producenty, že by možná tuto dvojitou krávu stálo za to podojit. A protože okolní doba adaptacím počítačových her přeje a soubojům kultovních postav obzvláště (viz Freddy vs Jason, ale třeba i Van Helsing), filmový AVP byl logickým vyústěním. Jenom na okraj je dobré poznamenat, že film není přímou adaptací počítačové hry ani comicsu (které v sobě, na rozdíl od filmu, nesou vetřelecký plurál „Aliens“), ale zcela samostatnou linií založenou na vlajkových emzácích studia 20th Century Fox.

Pro jejich souboj byl vybraná nezvyklá doba i místo. V blízké budoucnosti objeví satelity pípající pod velením milionáře Charlese Bishopa Weylanda (modří už vědí) pod Antarktidou pyramidu neznámého stáří i původu. Prozkoumat tento dosud neobjevený chrám se vydává partička specialistů ze všech možných oborů, kteří skutečně pár desítek metrů pod ledem nacházejí architektonický unikát nevykazující žádné známky činnosti či poškození. Jenže brzo se zdi pyramidy dávají do pohybu, v kobkách začne být poněkud lepkavo a všude okolo se míhají podivné stíny. Příliš pozdě naše partička lidí pochopí, že se staly nezvanými diváky na uzavřeném souboji dvou nesmiřitelných nepřátel…

Ještě než se pod dojmem strašidelné atmosféry počítačových AVP a zachyceni do vlastních sázek na vítěze téhle bitky, vypravíte do kina, bylo by dobré poněkud zklidnit hormon a podívat se, zda dlouholeté filmové čekání na své oblíbence je skutečně natolik zásadní událostí splňující maximální očekávaní. Není čemu se divit, zatím ani jeden z dílů Vetřelce či Predátora nespadl pod slušný průměr, ostatně každý z režisérů si dával pozor, aby do tématiky přinesl něco nového, ať už obsahově či vizuálně.

Když zmíním, že scénáristou a režisérem AVP je Paul W.S.Anderson, leckomu z vás se nepochybně začne otevírat kudla v kapse. Devětatřicetiletý Angličan si udělal jméno filmovou adaptací Mortal Kombatu, která dopadla relativně velice slušně, z dnešního pohledu hlavně proto, že od ní prakticky nikdo nečekal nic jiného, než absolutní průser. Anderson svoji lehce nadprůměrnou pověst potvrdil ještě dvojicí Horizont události a Resident Evil, za to na Žoldáka v dobrém vzpomínat rozhodně nebude. Objektivně je mu dobré přiznat určité kvality, ale je to srovnání relativní, protože zatím jeho filmy neměly náročný áčkový potenciál, a tak se k nim přistupovalo s jistou shovívavosti. Filmový AVP je jeho skutečně první výpravou do první ligy.

Jako znalec historie obou ras se Anderson osvědčil nadprůměrně. Fanoušci vetřelců mu budou mít nepochybně za zlé, že si za „dobré“ vybral predátory a v mnoha směrech jejich mytologii mnohem více rozšířil, bylo by však nefér obviňovat ho okamžitě z jednostranné zaujatosti. Predátoři jako rasa mají svých chováním a přístupem mnohem blíže k navázání spojenectví s jinou rasou, ostatně už díky selektivnímu výběru soupeře na závěrečný souboj (Predátor) či přiznání porážky a projevení úcty (Predátor II) se projevili jako inteligentně jednající rasa. Vetřelci naproti tomu jednají zcela instinktivně a bez vyšších cílů než zabít/shromáždit hostitele/zabít. Proti výběrů stran lze mít jen málo objektivních argumentů, horší je to s obohacením historie obou ras, tady predátoři vyhráli téměř ve všech směrech a vetřelci jsou degradováni jen do role obyčejných monster, kteří občas někde vybafnou a za chvíli je od nich pokoj.

Právě strach o přežití, typický pro všechny predátoří a vetřelčí filmy, je to, co tomuto crossoveru chybí nejvíce. Parta lidí si od začátku na sobě nese nálepku běhajícího žrádla pro emzáky, kteří nedělají větší potíže a velice ochotně se nechaji sežrat. Jediná výjimka, parafrázující nesmrtelnou Ripley, je naopak od začátku natolik statečná a hrdinská, až je nesympatická. Vyloženě promarněnou šancí je postava miliardáře Weylanda, který sice osvětlí vznik legendární společnosti i jejich znalosti xenomorfa dobře přemosťující AVP s historicky prvním Vetřelcem, ale nezmůže se na nic jiného než na pár zakašlání a jednu povědomou hru s rukou.

Zklamáním jsou také vzájemné souboje obou emzáků, které měly být vrcholem filmu. Delšího souboje než půl minuty se dočkáme jen jednou a přestože je nutné ocenit slušnou choreografii, vzájemné napětí a atmosféra je taková asi jako na oblastním přeboru ultralehké váhy v souboji o poslední místo. Místo tajemna a napětí nasazuje Anderson sice moderní, ale naprosto nevyhovující zbraně, jako jsou zpomalovačky, rychlé střihy a ostrá hudba. Mohlo být ještě hůř, naštěstí predátoři i vetřelci jsou buď nacpáni animatronikou nebo došlo na staré dobré lidské kaskadéry, takže nehrozí trpké pousmání nad laciností počítačových triků.

Právě triky jsou jediným aspektem splňující přísná měřítka, jinak se film potácí na hranici snesitelného průměru. Jako odpuzující závoj se nad ním vznáší evidentní zaměření na mladší publikum, takže zapomeňte na krvavější steaky, které se servírovaly ve všech šesti emzáckých menu. Režisér Anderson se sice hned po premiéře oháněl, že byl film proti jeho vůli na poslední chvíli sestříhán, především o drsnější vteřiny a vyhrožoval vydáním „director´s cut“ na DVD, to ovšem podle posledních specifikací bude mít pouze jiný, zhruba o minutu, delší úvod.

Anderson také tvrdí, že v jeho původní verzi jsou vysvětleny některé následující logické chyby, ovšem můžeme mu věřit a nemusíme. Každopádně jeho halasná kritika uhasla v okamžiku, kdy se ozval člověk jménem Peter Briggs (mj.spoluscénárista Hellboye), který napsal scénář s názvem Alien vs Predátor před více než deseti lety a upozornil na některé podezřele podobné pasáže v jeho a Andersenově pozdější verzi. Štouralové, kterým nebude stačit pro obyčejné smrtelníky přitažlivá zápletka mapující historii soubojů predátorů a vetřelců na zemi, si proto nepochybně smlsnou na některých podezřelých dírách stěhující dosud horko milující predátory k pobytu pod antarktický ledovec či vetřelce rodící se téměř astronomickou rychlostí. O (ne)napadení nakaženého predátora vetřelci ani nemluvě.

Možná příliš kritiky na jeden film, ale nezapomeňme, že takové osobnosti jako je predátor nebo vetřelec jsou špičkovými hráči jejich ligy a filmový AVP s nimi zachází jako s kterýmkoliv náhradníkem ze sousední galaxie. Takže ačkoli měl režisér Paul Anderson možnost sestřelit svojí rutinní béčkovost hned dvojnásobnou ráží, výsledkem je sotva poloviční zážitek. Tyhle dvě legendy prostě nejsou hračkou pro každého, a pokud se jich nechopí někdo opravdu vizionářský, ať se raději příště pouštějí do soubojů jen odděleně.

Hodnocení: 50%

Další hodnocení

Rotten Tomatoes (rozcestník na anglicky psané recenze) – 23%

IMDB (uživatelská hodnocení) – 53%

Sdílejte:

QR kód

Sdílet

Kindle