Recenze: Avatar

Nový film Jamese Camerona je tu. Sbírá nadšené divácké ohlasy stejně jako pochvaly kritiků. Filmoví fanoušci jsou z Avatara jednoduše nadšeni a film láme rekordy v kinech. Nyní je čas, aby i Edna zhodnotila tento velkofilm. Líbí se nám Avatar, nebo nás vůbec neoslovil?

Po dvanácti letech pečlivých příprav k nám James Cameron přichází se svou stylizovanou hrou na Indiány, ve které se Costnerův poručík Dunbar zamiluje do Disneyovy Pocahontas a stane se hrdým členem klanu Šmoulů. Ale ono to vlastně ani tolik nevadí, když Costnerův šéf tu má rád vůni napalmu po ránu, Pocahontas se bratříčkuje s pterodaktyly a přerostlými nosorožci, a Šmoulové se honosí třemi metry na výšku a nejlepším CGI liftingem v historii šmoulí vesnice.

Se zápletkou i příběhem svého nového spektáklu Cameron prostě sází na jistotu, přičemž fikaně uplatňuje všechno, co už mu někdy v minulosti prošlo. Místo rozpažování na přídi velkého parníku tu neonová dívčina hlavního hrdinu učí vážit si přírody a drsné mariňáky z LV-426 nahrazují žoldáci v chodících plechovkách jako ze třetího Matrixu (spojitostí s trilogií bratrů Wachowskich by se tu ale našlo víc), a to vše bohužel i s extra příchutí otupujícího patosu a zelenomodré agitky.

Na co se ale všichni při skloňování tohohle filmu doopravdy třesou, je výsledek dalšího kola utkání Cameron versus revoluce v digitálních technologiích. Avatar je v tomto ohledu jednoznačně na vrcholu kteréhokoliv možného žebříčku. Stírá rozdíly mezi počítačovými prostocviky a „živým“ natáčením a fascinuje tím, jak přesvědčivě jsou digitální Avata(á)ři schopni zachytit charakteristické rysy svých představitelů. Ona revoluce v pravém slova smyslu se tu však netýká technologie samotné, jako spíše zdolávání nových hranic vlastní fantazie, od které se jakýkoliv pokrok v jejím vizuálním vyjádření teprve nutně odvíjí.

Fantastika planety Pandora vás uchvátí od prvních minut. Mimozemský Disneyland, ve kterém co si náš hrdina ohmatá, to buď bliká, smrskává se, hopsá kolem něj a nebo, ve většině případů, ho chce sežrat. Je to svět pestrý, smrtící, a každým coulem naprosto úžasný, a režisér za ty poslední roky musel napínat šedé buňky hodně vytrvale, aby tohle všechno vykoumal. Tady je opět výhoda a zřejmě i jakýsi prvoplánový záměr, že v Pandoře za nitky tahá právě Cameron, který, ani tváří v tvář stereotypnímu příběhu, tento svět nenechá zmutovat v bezduchou eye candy šarádu.

Avataru ale pořád lze vytknout (vedle soundtracku Jamese Hornera, který tu sám sebe děsně úchylným způsobem kříží s Vangelisem) to, že jak čas plyne, Cameron se nahozené příběhové podzápletky vlastně ani nesnaží třeba jen povrchově přiostřit. Film v podstatě neobsahuje jediný relevantnější twist a celkově asi jen málokdy nebudete vědět, jak se děj v následujících minutách s největší pravděpodobností vyvine.

Jinak je ale Avatar opět klasickou ukázkou perfekcionistického umu režiséra, který jezdil s kamionem, zatímco jeho vrstevníci studovali filmařinu. Efektivní sázení nejrůznějších žánrů do odpovídajících situací a neomylný výběr herců (Worthington ve své -tentokrát už oficiálně- hlavní roli exceluje na výbornou) je už samozřejmostí. Avatar je prostě Blockbuster s velkým B, v jehož stínu si Bay s Ratnerem na písečku čtou komiksy a mlátí se plastovými roboty, a svůj nicotný status v porovnání s Králem světa nikdy nezmění. Avatar je intenzivní téměř tříhodinový zážitek, ve kterém je úplně všechno, co z filmu dělá zdroj masové zábavy. Nikdo to neumí tak jako Cameron a těžko říct, jestli tomu někdy vůbec bude jinak.

Na závěr menší odbočka k 3D a dabingu. Přestože u IMAXu bych asi mluvil jinak, klasické 3D je spíš jen takové fajnšmekrovské pozlátko, které občas může paradoxně rušit pozornost od sledování. Na druhou stranu dabing je poměrně vydařený, samozřejmě až na ty klasické všudypřítomné boty jako projevy davu nebo ženský hysterický záchvat v mimozemském jazyce. Tak jako tak, že se kopie v originálním znění s titulky omezily na takový počet, že se pravděpodobně nikdy nedostanou z Prahy, je zločin proti lidskosti.

Hodnocení: 90%