The Day of the Doctor - nejlepší možný dárek pro Doktora

The Day of the Doctor - nejlepší možný dárek pro Doktora

25.11.2013 22:00


Speciální výroční epizodě Stevena Moffata s názvem The Day of the Doctor předcházelo masivní fanouškovské očekávání. Podařilo se ho naplnit? Je tento speciál skutečně hoden spojení s oslavou 50. výročí Doctora Who? Jednoznačně ano. Mimo jiné taky proto, že The Day of the Doctor přináší ten nejlepší narozeninový dárek nejen všem fanouškům, ale především i hlavní postavě celého seriálu.


Stojím si za tím, že za poslední necelé čtyři roky svého působení v pozici showrunnera seriálu Doctor Who nadělal Steven Moffat pěknou řádku bot a nesmyslů. A stojím si za tím víc než kdy jindy i přesto (nebo snad právě proto), že mi kvůli těmto názorům na mé tematické přednášce během uplynulého brněnského WHOCONu hrozila újma na zdraví z rukou (minimálně) jedné přítomné Moffatovy fanynky.

Stejně tak si ale dnes zároveň stojím za tím, že nic lepšího než speciál The Day of the Doctor k plnohodnotné oslavě 50. výročí seriálu Doctor Who nejen že snad ani nemohlo vzniknout, ale že se navíc jedná o pravděpodobně vůbec nejlepší dílo v Moffatově scenáristické kariéře.

The Day of the Doctor totiž přesahuje jakákoliv očekávání, která jsme s ním jakožto s „pouhým“ výročním speciálem mohli mít spojená, a lehce řečeno „překvapivě“ funguje jako hned několik samostatných filmů s několika rozličnými tématy v jednom (pročež je skutečně mnohem příhodnější označovat The Day of the Doctor za film spíše než za epizodu).

Na tom nejpovrchnějším stupni je tento film přesně tím, co jsme od něj čekali či mohli čekat a čím by jakožto ultimativní oslavou zlatého výročí měl i být. Do této úrovně spadá vše od povrchových pozlátek ve formě úžasně výpravných digitálních efektů a 3D kouzel, přes nejrůznější odkazy na všechno možné napříč celým půlstoletím existence seriálu, až po klasicky výroční střetnutí více Doktorů, v tomto případě tedy napjatě očekávaný návrat Davida Tennanta (a Billie Piper, kterou si ve filmu můžeme naplno užít i bez dalšího patetického návratu postavy Rose Tyler) a jeho interakce s Mattem Smithem. Tohle všechno, ať je to sebeúžasnější, je však pořád jen špička ledovce.

The Day of the Doctor je totiž zároveň i osobním příběhem jedné konkrétní inkarnace Doktora, ne náhodou velmi podobně jako tomu bylo v případě televizního filmu Doktora osmého.

Už dopředu bylo jasné, že v The Day of the Doctor významnou roli sehraje i válečný Doktor v podání Johna Hurta. Dost dobře jsme ale nebyli připraveni na to, jakou roli zde skutečně sehraje, jak skutečně výborný John Hurt v této roli bude a jak se výsledným spojením těchto dvou činitelů z válečného Doktora stane jedna z nejimpozantněj­ších inkarnací této postavy, a to obzvlášť vzhledem k tomu, jak málo prostoru k tomu tato inkarnace oproti většině ostatních měla k dispozici.

Přestože to totiž ze začátku vypadá, že se zbytkem filmu zdánlivě moc nesouvisející zygonská zápletka se točí spíše okolo Doktora desátého a jedenáctého, je tato část příběhu klíčová naopak právě pro Hurtova Doktora, kolem kterého se konec konců točí i převážná část zbytku příběhu. V tomto kontextu však Hurt nepředstavuje pouze jednu Doktorovu inkarnaci, nýbrž konkrétní část osobnosti, která tuto postavu provazuje napříč všemi jejími životy. Válečný Doktor Johna Hurta je tedy jakýmsi extraktem ultimativní Doktorovy zpovědi. Jinak řečeno; i přes veškerá jednotlivá shledání různých Doktorových inkarnací nemohl Doktor nikdy čelit sám sobě v tom pravém slova smyslu, dokud se nestřetl s Doktorem válečným.

Teprv teď ale přicházíme k tomu hlavnímu. K tomu, co snad nikoho z nás dopředu ani nenapadlo, ale co šílená (a někdy až vymykající se kontrole) mysl Stevena Moffata vynesla na světlo. The Day of the Doctor totiž není narozeninovým dárkem jen pro všechny whoviany. Je to především dárek pro samotného (novodobého) Doktora. Doktora, který byl nemalou část svého života sužován vědomím, že stojí za zánikem svého vlastního lidu. Doktor tímto pocitem viny trpěl po celé tři životy, aby až v životě čtvrtém dosáhl vykoupení a naděje na nový začátek.

Je snad návrat planety Gallifrey nějakým Moffatovým výsměchem původní vizi Russella T Daviese zbavit se Pánů času? V žádném případě. I kdyby Moffat záchranou Gallifrey skutečně přepsal historii (je totiž otázka, zdali se záchrana Gallifrey z myslí Doktorů vymazala jen proto, že se zkřížily všechny jejich časové linie, nebo proto, že tímto činem Doktor skutečně přepsal původní zničení Gallifrey – ale to už je téma zase na trochu jiný článek), i v takovém případě je Doktorovo rozhodnutí zničit Pány času existenciálně důležitým stupněm ve vývoji jeho postavy, což si Moffat uvědomuje stejně tak dobře, ne-li líp než sám Davies.

Závěrem je ale třeba ocenit i to, jak Moffat v tomto speciálu myslel i na budoucnost. A ať už na ně jakožto showrunner bude odpovídat explicitně on či jeho budoucí nástupce, otázky o zachráněné Gallifrey, existenci obrazu či záhadném cameu Toma Bakera jsou v budoucích řadách seriálu nyní už bezpečně zafixovány.

Jedinečným tak speciál The Day of the Doctor ve výsledku činí především to, jak nás jeho prostřednictvím Steven Moffat nenutí pouze reflektovat jeho padesátiletou historii, ale jak nás zároveň dokáže natěšit na minimálně dalších padesát let dopředu. A já upřímně doufám, že se jich tento jedinečný seriál dožije s hlavou stejně vztyčenou, jako se mu to dařilo doposud.

Hodnocení: 100 %


Jít na Doctor Who | Jít na Edna


Chceš taky něco napsat? Registruj se nebo se přihlaš!