Dothrakové

Drsný národ Dothraků (v originále Dothraki) je vůbec nejrozšířenějším národem ve Východních zemích. Svým stylem života připomínají barbary, kteří však vládnou velkou silou.

Dothrakové (Dothraki), kočovný národ válečníků s opálenou kůží, tmavými vlasy a tmavýma, mandlovýma očima, známý i jako páni koní, pochází z Dálného východu v Essosu, z území za pohořím Kosti a Velkým mořem písku. Odsud se vydali v neznámé dávné době na západ na opačné úpatí Kostí a po zkáze Valyrie ještě dál směrem ke Svobodným městům a cestou drancovali a vypalovali každé sídlo včetně království Sarnoru, Qaatshkých měst v Rudé pustině a ibbenských osad v království Ifequevron. Jejich sebevědomému řádění pak učinila přítrž až armáda Neposkvrněných v bitvě o město Qohor, když porazila khala Temma a jeho khalasar.

Úplně to ale kočovníky nezastavilo. V následujících letech, když Valyrie po svém zániku již velké části známého Essosu neposkytovala vládu ani ochranu, totiž probíhalo období naprostého chaosu zvané století krve. Válčila mezi sebou Svobodná města, původní valyrijské kolonie, mnoho ambiciozních vládců se snažilo vtěsnat do náhlého mocenského vakua, těžko se hledali spojenci, spolupráce byla sotva možná mezi bratry, natož cizinci, a Dothrakové toho využili. Během století vyhnali všechny dosavadní obyvatele z celého území od Kostí až po Qohorský les v povodí velké Rhoyne v západním Essosu. Zůstaly po nich pouze rozsáhlé pláně ruin a trávy, kterým se začalo říkat Dothracké moře nebo Velké moře trávy.

Pro Dothraky je ostatně tráva užitečnější, než veškerá města, protože věří, že všechno podstatné se má odehrávat pod širým nebem, a proto, že nejdůležitější součástí jejich životů jsou koně. Jako kočovný národ nezbytně potřebují tato zvířata pro svůj pohyb, jsou dokonce známí tím, že malé děti umí jezdit dřív než chodit a už ve čtyřech letech se učí střílet z luku ze hřbetu koně, ostatně i samotné slovo „Dothraki“ znamená jezdec, a využívají je i jako potravu, zdroj materiálu a božstvo. Věří totiž v posmrtné Noční krajiny s koňským bohem, v seriálu nazývaným Velký hřebec, kam po pohřbu odchází.

Dál jejich náboženství například zatracuje krvavou magii, proto často cizí léčitelky vnímají jako maegi a nenávidí je, nebo zakazuje dotýkat se mrtvoly člověka, jehož nezabil dotyčný sám, aby to nepřineslo smůlu. Také u nich figuruje legendární postava Hřebce, který si osedlá svět, což má být silný válečník, jenž sjednotí všechny lidi do jediného khalasaru.

Zatím totiž mezi khalasary, jinak též hordami, jak se říká jednotlivým kmenům čítajícím až desetitisíce členů, panuje značná rivalita a při setkání snadno dochází k bojům. A stejně nebezpeční jsou i ostatním kulturám.

Jelikož Dothrakové nemají žádná města nebo stálé bydlení, staví si stany během cest a pro obživu pořádají nájezdy na sousední národy. Jediné skutečné město Dothraků je Vaes Dothrak fungující jako hlavní a posvátné místo a trh. Jakmile Dothrakové překročí jeho hranice, musí se chovat jako bratři a pod trestem smrti v něm nesmí prolít krev a tasit čepel. V seriálu byl proto Viserys Targaryen přesvědčen, že ho tam nemůžou zabít, ale v knihách je běžné, že se v případě nutnosti místo krvavých poprav protivník jednoduše uškrtí a zákon porušen není.

V tomto městě také trvale žijí ovdovělé manželky khalů – khaleesi a tvoří skupinu Dosh khaleen, žen předvídajících budoucnost a provádějících rituály, díky čemuž požívají velkou úctu a mají k dispozici služebnictvo tvořené eunuchy. Takže přestože titul khaleesi neznamená vládkyni, jako tomu může být u královny, ale pouze manželku khala, jde o docela bezpečnou pozici.

Pro ostatní členy khalasaru ale smrt khala, jejich vůdce, jistotu dalšího dlouhého života neznamená. Každý khalasar je rozdělen mezi kapitány, a když khal zemře, může se vynořit nový khal s vlastními věrnými muži, jednotlivé skupiny vedené kapitány se mohou odtrhnout a vytvořit nové khalasary, nebo dojde k napadení jiným khalasarem, vraždění a podmanění. I když je totiž khal vnímán stejně, jako v Západozemské kultuře lord nebo král, jeho případný syn nemá žádné právo nastoupit na jeho místo, pokud neprokáže, že je dostatečně silný, a slabého nebo příliš malého „prince“ se ostatní nebojí po smrti otce zbavit a následovat někoho vhodnějšího.

Každý khal má navíc pokrevní jezdce, muže působící jako stráž a společnost doprovázející khala během každodenní rutiny, a ti mají podle tradice rovnou zemřít spolu s ním. Pokud jejich khal zemře v boji, jejich úlohou je pomstít ho a poté zemřít. Výhodou alespoň je, že mnozí khalové se se svými pokrevními jezdci dělí nejen o jídlo a kořist, ale i o manželky. Ovšem nikdy ne o koně, kteří doprovází pouze svého pána, a to až do hrobu – když jezdec zemře, jeho kůň je obětován na jeho pohřební hranici.

Nemusí jít vždy ale jen o smrt, co roztrhne khalasar. Pro Dothraky je naprosto zásadní síla a schopnost a nikdy by nenásledovali slabého nebo dokonce někoho, kdo nemůže jet na koni. To je pro ně doslova základní ukazatel postavení a i těhotné ženy nesesedají z koňských hřbetů často až do poslední chvíle.

Jediní, kdo mohou během putování využívat přepravu ve voze, jsou léčitelé (eunuchové s jehlami a ohněm a neplodné ženy s bylinami a lektvary), otroci, mrzáci, co nebyli ponechaní pro divoké psy, ženy s novorozenci, příliš malé děti a starci. V knize toto sloužilo jako další z mnoha urážek Viseryse, který nikdy příliš nechápal odlišný pohled na společenský status. A ještě větší urážka byla, když byl přinucen jít pěšky, protože člověk, který vůbec nesmí jet, pro Dothraky není člověk, nemá čest ani hrdost a nejčastěji jde o otroky zbavené veškerých práv.

S tím pak souvisí i problematika cestování po vodě. Dothrakové věří, že voda, kterou nemůže pít kůň, je jedovatá, odmítají mít cokoli společného s mořem, a odmítavě se staví i k lodím, protože si nedokáží představit překročení velké vzdálenosti bez jízdy. V seriálu jsme i viděli, že pro lodě ani nemají vlastní výraz a označují je jako dřevěné koně.

Tento jejich životní styl a nahlížení na lidi je pak dost problematický pro bezpečnost Essosu. Jediná možnost, jak zabránit nájezdu Dothraků, je uzavření města a shromáždění hodnotných darů, které přimějí khala změnit směr. Páni koní totiž neobchodují, jsou pouze zvyklí brát si co chtějí, a nevěří v peníze nebo vůbec obchod. Místo toho provozují výměnu darů, ne jako směnu, ale jako poctu. Proto ani nedochází k okamžitému předání protihodnoty, ale teprve až dozraje čas.

Pouze výjimečně, pokud potřebují něco, co nejde získat přímým útokem, přistoupí na výměnu, nejčastěji otroků za výrobky ze Zálivu otrokářů a otrokářských Svobodných měst. Naopak obchodníci z okolních zemí mohou nerušeně přecházet Dothracké moře do Vaes Dothrak, pokud zachovávají klid, neznesvětí Matku hor, na níž Vaes Dothrak leží, a darují tradiční sůl, stříbro a osivo stařenám Dosh khaleen.

Někdy ale nepomůže ani to, a pokud nevidí Dothrakové své protivníky jako úctyhodné válečníky, povraždí je, znásilní a zotročí. A být v očích Dothraka uznáván jako válečník není snadné. Pohrdají dokonce i zkušenou pěší pěchotou, snad s výjimkou Neposkvrněných, neboť si dobře pamatují na porážku u Qohoru, a absolutně neuznávají tituly těch, kteří je pouze zdědili a neudělali nic, čím by si je vysloužili.

Sami jsou totiž velice hrdí a schopní, jezdí lépe než rytíři Západozemí a používají zbraně uzpůsobené jízdě na koni – zakřivené meče arakhy, dýky, luky a biče. Nenosí ani brnění, které považují za zbabělost (navíc jde i o praktickou stránku vzhledem k neustálému pohybu a horku), pouze malované vesty a žíněné kalhoty. A před bitvami nešetří nikoho, když i malé dothracké dívky pobíhají mezi mrtvými a sbírají znovu použitelné šípy.

S bojem pak souvisí ještě jeden výrazný znak – jejich vlasy. Bojovníci nosí vlasy svázané v dlouhém copu, v knize v nich navíc mají za každé vítězství vpletený jeden zvoneček, a když jsou poraženi, je jim uříznut na znamení hanby. Takže zatímco v Západozemí se pokouší strach vyvolat bubny a vlající praporce, v Essosu stačí zaslechnout dusot kopyt a cinkání.

Foto: HBO