Historie Západozemí (4): Když draci tančí (druhá část)

Historie Západozemí (4): Když draci tančí (druhá část)

29.4.2016 16:00


Konec války tance draků se nesl v duchu mnoha dračích i targaryenských smrtí. Zelení a černí stále stojí proti sobě, ale válku může vyhrát jen jedna strana.


V následujícím článku o historii Západozemí, popisující válku zvanou tanec draků, je příliš mnoho jmen královské targaryenské rodiny, proto doporučujeme mít během čtení otevřený rodokmen rodu Targaryenů (např. tento), abyste pochopili všechny souvislosti.

Věrolomnost Tumbletonu

Krvavá válka obsazením Králova přístaviště Rhaenyrou zdaleka nekončila. K městu se stále blížila armáda Ormunda Hightowera a síly zelených z Roviny, včetně prince Daerona s dračicí Tessarion, a tak byli Ulf Bílý na Vermithorovi a Hugh Kladivo na Stříbrokřídlé posláni k Tumbletonu, poslední pevnosti černých mezi hlavním městem a Ormundovou armádou.

Samotná pevnost neměla příliš co nabídnout, šlo vlastně o prosperující obchodní městečko. Ale za Rhaenyřinu stranu se tam nakonec sešlo 9 000 mužů, mimo jiné zbytky Zimních vlků a vojáků z Říčních krajin, a dva draci. Netušili, že ani to nebude stačit. Hightowerové byli jednoznačně v přesile a navíc se někteří z nich dostali do městečka v přestrojení za uprchlíky. Vypukla proto první bitva o Tumbleton, z níž se nakonec staly Tumbletonské zrady.

Na začátku šlo o klasickou bitvu. Černí zaútočili a lukostřelci a jízda lorda Hightowera je zatlačili zpět do městečka. Poté proti nim vedl své Zimní vlky Roderick Dustin, a přestože ti stáli jeden proti deseti, dostali se až k veliteli nepřátelské armády. Roderick zabil jak Ormunda, tak jeho bratrance Bryndona těsně předtím, než podlehl vlastním zraněním.

Pak se ale přidali draci. Samotná přítomnost Daerona Odvážného na Tessarion neznamenala mnoho a černé nevyděsila, ale Ulf i Hugh nečekaně zradili, přešli k zeleným, a protože Vermithor i Stříbrokřídlá byli ještě mnohem větší než Tessarion, váhy se začaly povážlivě naklánět.

Všichni tři jezdci čekali v záloze, a když se černí začali domnívat, že je bitva vyhraná, popustili drakům uzdu. Vše se náhle obrátilo v popel. Tisíce lidí shořelo nebo se utopilo v Klikatici, kterou se pokoušeli v panice překročit, ti, kdo se vzdali, stejně přišli o hlavu, a všechna děvčata, třebaže jen osmiletá, byla znásilněna vítězi.

Když se o výsledku bitvy doslechla zajatá královna vdova Alicent, prý se smála a prohlásila, že teď černí sklízí vše, co zaseli, a mnoho obyvatel Králova přístaviště se pokusilo utéct ve strachu, že dračí oheň se snese i na ně. Rhaenyra proto uzavřela městské brány a svolala černou radu. Okamžitě totiž vyvstaly otázky o loajalitě zbytku dračího sémě, Addama, nyní už Velaryona a dědice lorda Corlyse, a Kopřivy.

Corlys oba bránil, ale Rhaenyra je v náhlém záchvatu paranoie prohlásila zrádci a nařídila jejich zatčení. Jediné, co mohl udělat, bylo varovat Addama, který zrovna hlídal draky v Dračím doupěti, a nechat ho uletět na Kouřomoři, což mu vysloužilo vězení, Rhaenyře ztrátu Velaryonů a městu pomalé rozpoutávání dalšího chaosu.

Dračí tanec na Dračím kameni

Ve stejné době v jaké došlo ke střetu u Tumbletonu, zastavila na Dračím kameni obchodní bárka, aby její posádka naložila zásoby a provedla opravy poškození způsobených bouří. Cestou také minula Dragonmont, kde námořníci spatřili dva bojující draky, a když se o tomto neobyčejném zážitku zmínili v přístavu, místní rybáři vzali čluny a našli spálené a zlámané zbytky dračí mrtvoly.

Podle barvy šupin a křídel usoudili, že šlo o Šedého ducha, divokého draka ze sopky, úplně roztrhaného na kousky, a kastelán Dračího kamene se domníval, že vrahem je nejdravější z divokých draků, Kanibal. Netuše, jak fatálně se zmýlil.

Na Dračím kameni se totiž bez povšimnutí objevil ještě jeden drak. Král Aegon II. unikl z hlavního města, schoval se převlečený za obyčejného muže přímo ve stínu pevnosti své rivalky a začal pracovat na dalším plánu, jak v probíhající válce zvítězit.

Přesvědčil několik černých ke zradě a k tomu, aby mu pomohli převzít na ostrově moc, což se podařilo. Jeho noví poskoci zabránili mistrovi rozeslat havrany a podřízli kastelána, a tak se Aegon zmocnil Dračího kamene, který po královnině odjezdu nebyl nijak dobře střežen. Jenže jeho převaha nebyla tak definitivní, když tam stále přebývala i lady Baela Targaryen, dcera prince Daemona z druhého manželství. A ta si Aegonovo vítězství nehodlala nechat líbit.

Utkali se za svítání na svých dracích, Sluncežárovi, jenž se dostatečně zotavil ze zranění utrženého u Havranova hřadu a zabil po cestě za svým jezdcem Šedého ducha, nebyl to tedy Kanibal, a Měsíční tanečnici. Bojovali tak zuřivě, až se do sebe oba, plameny chrlící Sluncežár a oslepená Měsíční tanečnice, zaklesli a stejně tak oba padli k zemi, aniž by se přestali rvát. Aegon se akorát pokusil seskočit a dopadl na zem ze šesti metrů a Baela zůstala na zádech svého draka celou dobu.

Oba proto skončili špatně. Už tak dost znetvořený král si zlomil obě nohy a kvůli nesnázím při uzdravování po bitvě o Havranův hřad odmítl makové mléko, takže nějakou dobu zůstával v nesnesitelných bolestech. A lady Baela utrpěla spáleniny a jen z posledních sil se dokázala odplazit dostatečně daleko, aby ji dračice ve svých smrtelných křečích nezabila.

A zatímco Aegonovi noví přívrženci zabránili vraždě raněné lady a odnesli ji k mistrovi, Aegonova sestra a žena Helaena už tlak a všechny tragické události nevydržela. Po smrti obou synů a předpokládané ztrátě manžela se rozhodla své trápení jednou provždy ukončit.

Bitva nad Božím okem

Vůbec nejvášnivější bitva celé války se odehrála v mracích mezi Harrenovem a Božím okem. Daemon a Kopřiva se usadili v Panenském jezírku, stali se milenci a spolu s Caraxesem a Zlodějem ovcí se každý den pokoušeli najít prince regenta Aemonda nebo jeho Vhagar, protože bylo třeba zastavit jejich ohnivé běsnění v Říčních krajinách.

Lord Mooton z Panenského jezírka, který oba hostil, se však ocitl ve velmi obtížné situaci. Obdržel zprávu od Rhaenyry, rozčílené z manželovy nevěry a zrady dračího sémě, v níž žádala Kopřivinu hlavu.

Jenže Kopřiva byla stejně jako Daemon hostem pod střechou lorda Mootona, a tak se na ni vztahovaly zákony pohostinnosti, jejichž porušení zavražděním hosta by znamenalo velikou urážku bohů a samozřejmě i prince. Na druhou stranu odmítnutí Rhaenyry by se rovnalo spáchání zrady, a tak nevěděl, co dál.

Jeho mistr mu proto navrhl předstírat, že nikdy dopis nečetl, a informoval o něm Daemona, jenž dokázal vymyslet jediné možné řešení. Kopřiva další den s pláčem osedlala Zloděje ovcí a bez jediného slova rozloučení se vznesla k obloze. A i když i samotný Caraxes nespokojeně vřískal, už nikdy je nikdo neviděl.

Daemon tím ztratil veškeré zábrany a přikázal lordu Mootonovi rozhlásit, že odlétá do Harrenova a Aemond může přijít a postavit se mu. Načež skutečně odletěl a lord Mooton na místo Rhaenyřiných praporců rozvinul zlatého draka krále Aegona II.

Třináct dní Daemon odhodlaně čekal, že se Aemond konečně ukáže, až se čtrnáctý den dočkal a uvítal prince regenta i s jeho těhotnou milenkou Alys Řekou. Krátce spolu promluvili, Aemond vášnivě políbil Alys na rozloučenou, oba nasedli na draky a přichystali se k duelu, který už se jen tak neuvidí. Oba draci, ti vůbec nejsilnější ze všech chovaných zvířat, se při západu slunce vznesli do nebes a jejich vřískot a řev byl slyšet na dvacet kilometrů. Oba také nešetřili plameny tak jasnými, až se lidé z okolí obávali, že hoří samotné nebe.

Daemonův Caraxes pak vrazil do Aemondovy Vhagar a zakousl se jí do krku. Vhagar po něm zuřivě chňapala, ale Caraxesovy čelisti byly silné a jejich stisk ještě zesiloval. Oba začali pomalu klesat. V jednu chvíli se ale konečně dostali do pozice, kdy mohla zaútočit i Vhagar, potrhala Caraxesovi křídlo a rozpárala mu břicho.

Říká se, že Daemon, když viděl, že jeho drak umírá, přeskočil ze svého sedla na Vhagar, vytáhl dávný Visenyin meč Temnou sestru, shodil Aemondovi helmu, protože ten se, připoutaný k sedlu po způsobu dračích jezdců, nemohl nijak bránit, a vrazil mu ho do oka ve stejnou chvíli, v níž oba draci drtivě dopadli do vod jezera za doprovodu obřího sloupce vody.

Vítěz tak z této památné bitvy nevzešel a naopak obě strany utrpěly značnou ztrátu. Obě přišly o schopného vojevůdce a silného draka a jediné, co mohly udělat, bylo najít jejich těla a obstarat tradiční targaryenské rozloučení.

Jenže ani to se nepodařilo. Vhagařinu mrtvolu vyplavilo jezero až po letech spolu s Aemondem stále připoutaným k sedlu a s Temnou sestrou v lebce. Caraxes se pak sice stačil ještě dostat z vody na břeh, kde zemřel, ale jeho jezdec Daemon nebyl nalezen nikdy. To vyvolalo domněnky, že přežil a utekl s milenkou Kopřivou, ale mistři to většinou považují za nesmysl a domnívají se, že ho odnesly proudy nebo ho ohlodaly ryby.

Vzbouření v Králově přístavišti

Královna Rhaenyra mezitím seděla na vytouženém trůně a byla nakonec stejně neoblíbená, jako její poloviční bratr. Její moc balancovala na špičce jehly, už třeba kvůli tomu, že po uvěznění Corlyse Velaryona jeho vojáci opustili město a celá jeho flotila odplula. Obyvatelé navíc žili v hrůze z možného příchodu draků zelených, a když Aegonova královna Helaena spáchala sebevraždu a rozšířily se klepy, že ve skutečnosti šlo o vraždu objednanou Rhaenyrou, začala se rodit bouře.

První černé mraky se stáhly nad chudinskou čtvrtí Bleším zadkem, kde se ze všech koutů vyhrnuly stovky a tisíce rozhněvaných a vyděšených žen a mužů volajících po spravedlnosti za smrt Helaeny a jejího syna Jaehaeryse. Lidé převraceli vozy, drancovali obchody a skladiště, neušetřili nikoho, ať už urozeného nebo prostého. Smrt našlo v jejich rukách mnoho lordů a rytířů tou nejrůznější a nejhrůznější cestou. Třeba lady Deddings viděla, jak jejímu bratrovi prohnali nůž okem, když ji zkoušel bránit před opilými násilníky.

Do čtvrti bylo vysláno pět set zlatých plášťů, ale jen stěží mohli udržet deset tisíc lidí, kteří už neměli co ztratit. A když došlo i na velitele Městské hlídky, lord velitel Královniny gardy vedl stovku rytířů a vojáků do Blešího zadku, ale jen proto, aby se jich vrátilo pouhých šestnáct spolu s jeho tělem.

Potulný rytíř Perkin Blecha k tomu korunoval svého panoše Trystana Truefyra, hlásaje, že jde o syna Viseryse I. Nato pasoval na rytíře každého žoldáka, zloděje a vraha, jenž se k němu přidal, a vedl otrhanou armádu posbíranou po Rybím trhu a Říčním korytu, domovu rybářů a námořníků.

A ani námořníci, jež se k Perkinovi nepřidali, nezůstali pozadu. Protože nemohli zpátky ke svým lodím, zaútočili na Říční bránu a ráno už z ní visela těla kapitána brány a tří jeho seržantů a ona, Královská a Lví brána zůstaly otevřené nepřátelům. Pouze kapitáni Staré, Dračí a Železné brány zatím zvládli vyrazit do protiútoku a vrátit trochu řádu do některých ulic, ale ostatní části města vzpoura stále trhaly na kousky.

V takovém chaosu pak Rhaenyra odhalila zradu Panenského jezírka, jeho obrácení k Aegonovi a útěk Kopřivy. Pokusila se tedy poslat zprávy do Zimohradu a Orlího hnízda, ale dál nemohla dělat víc, než čekat a sledovat dění z oken Rudé bašty. Což byl snad ještě horší pohled než do ulic města. Pod hradem se šílící dav poddaných, poblázněný výkřiky Pastýře, jednorukého fanatického proroka hlásajícího, že draci jsou démonský potěr bezbožné Valyrie a zkázou lidí, které je třeba zničit, obrátil k Dračímu doupěti, královské dračí stáji.

V ní byli v té době čtyři draci – Shyrkos, dračice prince Jaehaeryse, syna Aegona II., jež po jeho smrti neměla dalšího jezdce, Morghul princezny Jaehaery, Jaehaerysova dvojčete, Tyraxes prince Joffreyho, Rhaenyřina syna, a Snožár, dračice královny Helaeny, od její smrti bez jezdce.

Zfanatizovaný dav se ale nebál natolik, aby ho jejich přítomnost zastavila. Lidé prolezli do doupěte okny a prolomili vedlejší vchod pomocí beranidel a seker. A to samozřejmě všechny draky nejen probudilo, ale i rozčílilo a Rhaenyra tak zakázala jakékoli zásahy, přesvědčená, že všechna lůza shoří.

Avšak draci byli v podstatě uvěznění. Kolem nich pevné zdi a kupole, oni sami připoutáni těžkými řetězy, protože Targaryeni dobře věděli, že je nelze ochočit a přimět poslušně ležet u boudy jako psy, a tak se nemohli bránit obvyklou taktikou – vzlétnout a zaútočit z výšky. Místo toho se pokoušeli bojovat rohy, drápy a zuby a nakonec plameny, čímž změnili Dračí doupě v dračí peklo.

Boj o život ale vyhrát stejně nemohli. Shyrkos padla rukou Hobba Drvoštěpa. Morguhl pod náporem neznámého obrněného muže přezdívaného Hořící rytíř, jemuž se i přes těžké popáleniny podařilo bodat ho oštěpem do očí tak dlouho, dokud nepodlehl. Tyraxes zemřel brzy po nich a zásluhy za jeho smrt si přičítal tucet útočníků. A Snožár se sice podařilo osvobodit, vzlétnout a zlikvidovat víc lidí než ostatním dohromady, ale napůl oslepená a šílená vzteky nalétla do kupole, zřítila se a už tak dost poničený strop se zhroutil a rozdrtil ji.

A nejen to byla pro Rhaenyru těžká rána. Třináctiletý princ Joffrey zatoužil i přes zákaz bojovat za matku stejně, jako to dělali jeho bratři. Vypustil proto její Syrax ustájenou přímo v Rudé baště s úmyslem vypořádat se s povstalci, jenže protože mu dračice nepatřila, nepodařilo se mu to, ona ho prudce shodila ze zad, způsobila mu smrtelná zranění a uletěla.

Proháněla se volně po obloze a ruch ji přitáhl k Rhaenysině kopci, odkud právě prchali popálení a zkrvavení přeživší. Dračice neváhala a vrhla se na ně tak důkladně, že se v ulicích celého města ozýval smrtelný jekot lidí míšený s dračím řevem a nad kopec se vyvalilo tolik jasného ohně, že to vypadalo, jako by mu bohové nasadili korunu nebo jako by právě vycházelo slunce.

Řádila tam celý zbytek dne, stovky, možná tisíce obyvatel jí padly za oběť, a i když nikdo neví jak a existuje o tom mnoho pověstí, ještě tu noc zemřela. Černá rada tak konečně uznala, že město je ztraceno, a Rhaenyře nezbylo nic jiného, než další den potají utéct Dračí branou do Šerodolu, kde doufala najít útočiště.

Druhý Tumbleton

V Tumbletonu, kde se zotavovala armáda zelených ze Starého města, zatím též otevřeně vládl chaos. Vojáci zůstali bez vůdců, protože synové mrtvého Ormunda Hightowera byli příliš mladí a navíc ve Starém městě a princ Daeron, přestože už rytíř, byl pořád jen chlapec, a tak dělali, co chtěli.

Nový velitel byl naprosto neschopný a ač se ho Daeron snažil přimět zastavit vojáky v barbarství, mohl se pokoušet přimět k tomu dub. Přeběhlík Ulf Bílý toužil získat Vysokou zahradu a rozčílil se, když mu zůstal pouze Drsný most, druhý přeběhlík Hugh Kladivo zase snil o vlastní koruně místo podpory Daerona, z nějž se po smrti Aemonda a zmizení Aegona stal následník trůnu. A celá armáda se rozpadala.

Každý z významných členů také radil něco jiného, když se konečně pokoušeli rozhodnout, co dál. Někteří chtěli vyrazit do Králova přístaviště, jiní hodlali čekat na posily Borrose Baratheona a další měli v úmyslu ustoupit a zásobit se, dokud jsou ještě v úrodné Rovině.

Všichni k tomu byli dost tvrdohlaví, a když se Hugh doopravdy korunoval a jeho muži zaútočili na některé vojáky, část lordů musela navíc plánovat zákrok proti dvěma neurozeným dračím jezdcům, kteří už jednou zradili černé a i mezi zelenými začali nečekaně vystrkovat růžky. A to nevěděli o nejhorším problému, jenž je čekal. Další jezdec, Addam Velaryon na útěku před Rhaenyrou, se totiž rozhodl vydobýt si zpět svou čest tím, že získá Tumbleton černým. Rozletěl se na Ostrov tváří uprostřed Božího oka, aby se poradil se zdejšími Zelenými lidmi, strážci Ostrova tváří, a sehnal po Říčních krajinách téměř čtyřtisícovou armádu.

Ta pak přepadla zelené uprostřed noci právě ve chvíli, kdy se konečně rozhodli zasáhnout proti Ulfovi a Hughovi. A i když byli zelení pořád v přesile, Addamovi muži měli výhodu momentu překvapení stejně jako lepší kondici než zelení po dlouhém povalování v táboře. Ze severu a západu zaútočili rytíři, lučištníci rozsévali smrt šípy a Kouřomoř dravě vypaloval celé ležení u Tumbletonu a zbývající budovy v samotném městě.

Ulf se vším štěstím opilců bitvu prospal v hostinci v Tumbletonu, zato Hugh se pokusil dostat ke svému Vermithorovi, aby se útočníkům postavil. Ale dřív, než se mu to podařilo, byl zabit zelenými, kteří proti němu plánovali zakročit. Stejně tak rychle zemřel princ Daeron v hořícím ležení, ale jak přesně se to stalo, se neví.

Černí se pak pokusili zlikvidovat i spící Stříbrokřídlou a Vermithora, ale nedokázali to a Vermithor naopak zatočil s rytíři, kteří ho napadli, a přidal se k boji ze vzduchu. Daeronovu Tessarion si zatím vzal na starost Addam na Kouřomoři, ale když uviděl zuřícího Vermithora, o mnoho většího a nebezpečnějšího draka než byla jeho nynější protivnice, vrhl se na něj.

Lord Benjicot Blackwood tušil, že je to chyba a že ho Vermithor roztrhá, ale dřív, než stačil cokoli udělat, k bitvě se připojila i Tessarion a žádný zásah už nebyl možný. Vermithor Kouřomoře opravdu brutálně zabil i s jeho jezdcem, načež sám zkolaboval a zemřel nedlouho nato, zatímco Tessarion zkoušela odletět, což se jí nedařilo, až ji nakonec lučištník lorda Blackwooda dalších pokusů ušetřil.

I přes tyto značné dračí ztráty ale nakonec na straně černých padlo o mnoho méně mužů a při druhé bitvě u Tumbletonu si mohli připsat vítězství. Akorát ne úplné. Nepodařilo se jim získat město, kam zbývající zelení utekli a opevnili se, protože s žádným obléháním Addam ani říční lordi nepočítali a scházelo jim vybavení. Vzali proto vše, co se zdálo upotřebitelné, a opustili bitevní pole.

Zbytky zelených si tak zachránily krky a mohly se konečně zbavit i posledního zrádce, když se Ulf napil otráveného vína. Avšak z velké armády ze Starého města zůstalo jen málo a hrozba Královu přístavišti byla zažehnána, protože jim nezbývalo, než se vrátit na jih. Zprávy o vzpouře a Rhaenyřině útěku se k nim nedostaly a doufat, že by mohli město získat, by bylo pošetilé. A nevěděli ani pro koho, protože stejně tak netušili, že Aegon žije.

Konec Půlroční královny

Podobně neinformovaně na tom byla i samotná Rhaenyra, a tak se i její stav dost horšil. Prchala v hrůze a zoufalosti, úplně zešedivěla a zjišťovala, že její původní podporovatelé stále více váhají. Rosbyové ji odmítli a Stokeworthové jí umožnili zůstat pouze jednu noc, zatímco polovina jejích zlatých plášťů dezertovala a část rytířů padla. I v Šerodolu pak směla zůstat jen chvíli, a aby měla alespoň nějakou naději, když se odmítla vzdát posledního syna Aegona a poslat ho do bezpečí samotného, prodala svou korunu braavoskému kapitánovi za převoz na Dračí kámen. Chtěla se hned vrhnout na zbylá dračí vejce, aby získala nové draky.

Na místě ale brzy zjistila, že věci vůbec nejsou tak, jak si představovala. Z přístavu se nechala doprovodit čtyřicetičlennou eskortou a hned za branami hradu se ukázalo, jakou udělala chybu. Mladý Aegon si jako první uvědomil, že je něco špatně, a zoufale křičel, ať matka uteče. To už však i Rhaenyra spatřila mrtvolu kastelána, její muži okamžitě zakusili tentýž osud a ona, její dvorní dámy a Aegon byli zajati a předvedeni před Aegona Staršího, krále zelených, který měl díky zprávám o jejím útěku dost času na přípravu.

A nepřipravil si ani v nejmenším soucit nebo milosrdenství. Odsoudil Rhaenyru jako zrádkyni a potrestal ji doslova dračí zrádcovskou smrtí. Nechal Sluncežára, aby ji zaživa pohltil, zatímco jejího syna, tehdy teprve desetiletého chlapce, nutil hrůzné představení sledovat. A následně rozhodl, že nikdy nebyla královnou a v záznamech bude uváděna pouze jako princezna.

Synovce Aegona pak vzal jako rukojmí, aby zabránil Rhaenyřiným přívržencům pokračovat v bojích, a o pár týdnů později, když Sluncežár zemřel, začal plánovat návrat do hlavního města, kde ho bylo potřeba, protože černí přece jen podporu zajatého prince nevzdávali tak snadno.

Měsíc tří králů

Válka tak pokračovala dál a Aegon se snažil vrátit na trůn jako jediný král. Musel se ale nejdřív potýkat s chaosem v celém hlavním městě, který trval týdny a který přiživovala neutuchající nevraživost vůči drakům, protože Pastýř přežil likvidaci Dračího doupěte a dav jeho posluchačů ovládal mnohé městské části.

Zároveň nemohl ignorovat ani dva samozvané uchazeče o trůn, jež se ve městě vylíhli a nějakou dobu dokonce kralovali s mnoha vlastními poddanými. Jedním z nich byl Trystane Truefyre, panoš korunovaný serem Perkinem Blechou, nyní obývající Rudou baštu spolu se svým zástupem podporovatelů.

Druhým byl čtyřletý chlapec Gaemon Světlovlasý, syn prostitutky Essie, která tvrdila, že ho s ní zplodil sám Aegon II., protože měl stříbrné vlasy a valyrijské rysy. A nebylo to ani nemožné, Aegon II. nebyl ani trochu čestný manžel. Ten zase sídlil na vršku Visenyina kopce v Domě polibků, odkud nasbíral tisíce následovníků a vydal i několik ediktů.

Mezi nimi takové, že ženy budou rovny mužům v záležitostech dědictví, chudým bude v dobách hladomoru poskytován chléb a pivo, váleční invalidé, kteří v boji ztratili končetinu, mají být ubytováni a krmeni těmi lordy, v jejichž službách byli zmrzačeni, nebo že manžel, jenž bije svou ženu, má sám být bit bez ohledu na důvod. Samozřejmě je ale nemohl vydat malý chlapec a šašek Hříbeček byl přesvědčen, že byly prací milenky jeho matky, prostitutky Sylvenny Písek, jejíž původ v liberálním Dorne se v nich docela zřetelně promítal.

Ale když byla Essie dopadena a odsouzena k smrti oběšením, přiznala se, že otec Gaemona je syn jakéhosi lysénského veslaře, který měl jen jako mnoho lyséňanů dávné valyrijské předky, a i s Trystanem si nakonec dokázali poradit.

Borros Baratheon a jeho bouřliví válečníci obsadili město, Trystana popravili těsně poté, co byl pasován na rytíře, Gaemona zatkli a král se mohl znovu usadit v Rudé baště. Hned pak propustil vězněného Corlyse Velaryona a jmenoval ho členem Malé rady jako správce lodí, a když mu jako poslední potomek zbyla dcera Jaehaera ukrytá v Bouřlivém konci, souhlasil, že si vezme dceru lorda Borrose.

Blátivý binec

Lord Borros si ale nevystačil s příslibem sňatku a převzetím města pro svou stranu a svého, nyní jediného krále. Celou dobu toužil osobně stanout proti drakům nebo alespoň černým, kteří ve městě už dávno nebyli. Proto se chopil příležitosti, když zjistil, že proti nim míří armáda z Říčních krajin s posledními zbytky černých, a rozhodl se vyjít jí naproti po Královské cestě, která se tak stala svědkyní poslední bitvy, bitvy na Královské cestě, přezdívané Blátivý binec.

Černí z Říčních krajin byli vedeni mladým lordem Kermitem Tullym, ještě mladším lordem Benjicotem Blackwoodem, veteránem z Tumbletonu přezdívaným Krvavý Ben, a jeho tetou lady Alysanne, velitelkou lučištníků přezdívanou Černá Aly. A když se o tomto vedení „chlapců a žen“ dozvěděl lord Borros, byl si naprosto jistý vítězstvím.

Jenže Ben při následném střetu zničil obě Borrosova křídla a Černá Aly mu se svými luky nadělala v liniích rytířů značné mezery. A přestože Borros bojoval až do posledního dechu a osobně zabil lordy Darryho a Mallistera, na konci jeho samotného porazil Kermit, čímž byla bouřlivá armáda zničená a vítězství říčních lordů zabezpečené.

Pokračovali proto ke Královu přístavišti a brzy byli co by kamenem dohodil, aniž by spatřili byť jen stopy po jakýchkoli zelených. Stejným směrem navíc postupovaly úplně nové armády podporující prince Aegona mladšího, například armáda Údolí nebo lord Cregan Stark, jenž pochodoval po Královské cestě s jasnými a drsnými zprávami pro Aegona II. Že právě prohrál válku.

Jeho poradcům to bylo také naprosto jasné, jen to stále nedocházelo králi samotnému. Lord Corlys mu radil, že mu zbývá jediná možnost. Vzdát se a odejít k Noční hlídce. To ale král odmítl a přikázal ve vzteku useknout synovci Aegonovi uši a poslat je Kermitovi a Benovi jako varování, že pokud jeho pokrevní linie má vymřít, stane se to i s Rhaenyřinou.

A když byl následně odnesen v nosítkách do svých komnat s pohárem vína v ruce, prý na utišení vzteku a bolesti, stalo se to, co nejspíš muselo. Sluhové odhrnuli záclony nosítek, aby mohl král vstát, a našli ho mrtvého s krví na rtech, neklamnou známkou otravy. Kdo to způsobil se nikdy nezjistilo, ač bylo zatčeno dvaadvacet mužů, ale černí tak snadno dosáhli města doslova v Hodině vlků.

Hodina vlků za Falešného úsvitu

Po smrti obou zápolících sourozenců, všech králových a téměř všech královniných synů trůn nemohl zůstat prázdný. Korunován byl poslední potomek Viserysových dětí, Aegon mladší, jako král Aegon III. Mohlo by se tak zdát, že válka skončila a nadešel nový úsvit míru. Ale právě pro spoustu problémů, kterým říše stále čelila, se období těsně po ní nazývá Falešný úsvit.

Celá říše už se dávno klepala zimou, protože kruté mrazy a sněžení započaly rok před koncem války a měly trvat ještě další čtyři. Mnoho sídel a polí bylo též spáleno dračím ohněm, především co se Říčních krajin týkalo, venkov po stovkách a tisících obsazovali zdevastovaní muži a psanci a na mnoha místech přestal platit jakýkoli řád. A navíc si svou špetku pokusili urvat i železní, kteří pod velením Rudého krakena odmítli uznat chlapeckého krále a zastavit nájezdy.

A i armáda Cregana Starka dorazila do Králova přístaviště v naději na válku, dobrodružství, plundrování a hrdinskou smrt a náhlý skon Aegona II. je o všechny takové šance připravil a Cregana rozzuřil. Chtěl tak alespoň potrestat Bouřlivý konec, Casterlyovu skálu a Staré město za podporu Aegona, ale Corlys mezitím stačil vyslat havrany s prosbou o mír. Proto nakonec skončil lord Zimohradu na šest dnů jako vládce hlavního města a jeho působení se navždy vrylo do historie jako Hodina vlků, nejtemnější část noci.

Pomstychtivost a touha po spravedlnosti ho totiž i přes konec bojů a konec černých i zelených neopustila. Ačkoli sám bojoval za černé a přeneseně i Aegonovu smrt, po celou dobu pobytu ve městě se snažil prosadit tresty pro traviče a zatkl dvaadvacet mužů včetně Corlyse, jakmile ho Aegon III. jmenoval svým pobočníkem. Otrava byla v jeho očích nečestná vražda.

Aegonovy poloviční sestry Baela a Rhaena, Daemonovy dcery z druhého manželství, hned zkoušely nového mladého krále přesvědčit, aby Corlyse, vlastně jejich dědečka, osvobodil a vrátil do úřadu. A ten, protože se opravdu snažil obě strany přimět ke spolupráci, nakonec všechny nepříjemnosti včetně Creganovy zloby vyřešil svatbou Černé Aly a Cregana za podmínky, že lord Corlys nebude čelit soudu.

Devatenáct ze zbylých obviněných, mezi nimiž byl i Perkin Blecha, pak souhlasilo s odchodem na Zeď a dva se rozhodli čelit popravě. Další den pak i Cregan odstoupil z nové funkce, do níž se oficiálně dostal teprve před jedním dnem stráveným soudy a popravami, a vrátil se na Sever, i když někteří z jeho mužů zůstali na jihu. Tím válka definitivně skončila a nové poměry s novým králem se mohly začít prosazovat.

Foto: Talpress


Jít na Game of Thrones | Jít na Edna


Chceš taky něco napsat? Registruj se nebo se přihlaš!