Norvos

Norvos

6.7.2019 16:00


Daleké město Norvos toho nemá moc společného se Západozemím, protože se zaměřuje především na svůj vlastní region. I přesto se však jedná o velmi zajímavé místo.


Norvos, zvaný Velký Norvos, je jedno z devíti Svobodných měst. Leží ve vnitrozemí mezi Pentosem a Qohorem, obklopené dubovými, borovicovými a bukovými lesy v nekonečných vápencových Kopcích Norvosu táhnoucích se přes severozápadní Essos od Andalosu po poloostrov Sekyra. Pramení v nich řeka Noyne, „divoká dcera“ obrovské Rhoyne, na jejímž východním břehu město leží, a Tmavá brázda. Vůbec celé jsou posety rychlými pramínky a jeskyněmi obývanými medvědy a vlky, v minulosti obry a lidmi, kteří malovali na zdi. Sto líg severozápadně od Norvosu leží celý jeskynní systém považovaný Lomasem Dlouhokrokým za jeden z přírodních divů a dle legend za vstup do podsvětí.

Většina tohoto území přitom Norvosu patří – jeho moc se rozprostírá od západního břehu Tmavé brázdy na východě, k hornímu toku Rhoyne na západě – norvoské říční galéry ovládají řeku Noyne až k troskám města Ny Sar, kde se vlévá do Rhoyne, a tvrdí, že mu patří i poloostrov Sekyra. Ovšem tento nárok rádi a krvavě rozporují obyvatelé ostrova Ib. Díky této pozici je jednou z důležitých zastávek pro karavany a cestovatele mířící po starých valyrijských cestách mezi východem a západem.

Klima Norvosu proto neovlivňuje oceán, a tak se v něm dají zažít parná léta a ledové zimy s krutými větry. To celému městu propůjčuje zamračený a zašlý vzhled, což je ve značném kontrastu s pulzujícími jižnějšími Svobodnými městy na pobřeží.

I členění města je značně ovlivněné touto geografií a rázem. Skládá se ze dvou částí spojených masivními kamennými Schody hříšníků – z horního a dolního města. V horním městě na nejvyšším kopci žije stará norvoská šlechta, je obklopeno mohutnými kamennými zdmi a stojí tam chrámová pevnost. Dolní město je sto metrů pod ním na úpatí kopce u pobřeží řeky. Je obehnáno vodními příkopy, strouhami a dřevěnou palisádou a jsou v něm přístavní mola, nevěstince a pivnice.

Obě části města se řídí stejnými předpisy a zvyky. Především v nich řídí život tři slavné zvony, které obyvatelům říkají kdy vstávat, spát, pracovat, odpočívat, připravit se k boji, modlit se (často) a kdy mají povoleno oddávat se nízkým pudům (výrazně méně často). Každý z nich má své vlastní jméno i zvuk – Noom hluboký, Narrah silný a Nyel vysoký. Lomas Dlouhokroký je zahrnul mezi devět divů stvořených člověkem.

Mezi další zvyky Norvosanů pak patří, že muži sice nesmí nosit plnovous, ale rádi se pyšní dlouhými extravagantními kníry. Například kapitán obchodní karavany Byan Votyris si je barví namodro a zastrkuje si je uši. Ženy z Norvosu si zase obvykle holí celá těla, ačkoli urozené dámy někdy nosí paruky, zejména ve společnosti z jiných zemí. Některé z nich také nosí šaty s límcem z veverčiny. Úplně se holí i otroci, které Norvos hojně kupuje i produkuje. Dokonce se povídá, že tam v tajných sklepeních páří otrokyně s vlky.

Samozřejmě se navzdory tomu nedá říct, že si Norvosané vůbec neumí užívat. Rádi zajdou do zařízení v dolním městě, jsou proslaveni pro zimní koláče s piniovými oříšky, zázvorem a sušenými třešněmi a pro nahsa, fermentované kozí mléko někdy slazené medem, a pořádají výroční slavnosti, při nichž na Schodech hříšníků tančí medvědi. A rozhodně nechápou západozemský zvyk posílat urozené děti k pěstounům.

Formálně je ovšem Norvos teokracie s docela rigidním systémem. Oficiálně městu vládne rada magistrů, ale její moc je jen iluzorní a nanejvýš můžou rozhodovat o uplacení dothrackých khalů, když se s khalasary přiblíží k městu. Magistry totiž volí a můžou i odvolávat vousatí kněží, kteří promlouvají božím hlasem a jsou skutečnou autoritou.

Tito kněží v košilích ze srsti a nevyčiněné kůže jako jediní mohou nosit vousy. Či spíš musí, jakmile jsou zasvěceni církvi, nesmí se stříhat. O dalších jejich praktikách se pak ví, že provozují rituální sebemrskačství, nepodporují milostné hrátky pro zábavu a mají k dispozici značnou vojenskou sílu, neboť rekrutují děti a tvrdě je trénují jako zotročené vojáky posvátné stráže, jimž hruď ocejchují sekerou se dvěma čepelemi a rituálně je ožení s jejich dlouhými sekerami. V ostatním jsou velice tajnůstkářští. Především se třeba vůbec neví, koho uctívají. Jméno boha Norvosanů je totiž známo pouze jim, stejně jako jen skutečně věřícím je dovoleno vstoupit do hlubin jejich chrámové pevnosti a přežít.

Jako je ale nakonec vliv kněží o poznání slabší na zábavu v dolním městě, neovlivňuje ani norvoskou ekonomiku. Norvos čile obchoduje s Lorathem, využívá, že je zastávkou pro karavany do a z Qohoru a Dothrackého moře, na čemž je značně závislý, je slavné pro textilní výrobu, zejména tapisérie, pro výrobu seker, v Kopcích Norvosu se těží minerály a farmaří. Jen se Sedmi královstvími obchoduje zřídka.

Západozemští mistři si pouze všimli, že je pro Norvosany posvátný právě znak sekery. Pokládají ho za symbol moci a síly a velmistr Perestan to považuje za důkaz, že Norvos jako první obydleli Andalové a vousatí kněží tento symbol převzali z trosek. Řezby seker se dvěma čepelemi byly prý ostatně vedle sedmicípých hvězd nejpoužívanějšími symboly Sedmi. Ne všichni však s takovým výkladem souhlasí. Podle mistra Evlyna Andalové nepoužívali znak sekery, ale kladiva jako znak Kováře, a Perestan to nerozeznal, protože nebyli zrovna umělci.

Samotných vousatých kněží se na to ovšem neptali a nikdo neví, kdo město vlastně založil. Nebyli to Rhoynové od řeky Rhoyne. Možná Tvůrci bludišť, stará rasa, jež vybudovala ohromné labyrinty v Lorathu. Arcimistr Quillion s nimi spojuje i základnu Vysoké věže ve Starém městě. Nebo mohlo jít o Ibbeňany. Ač většina se shoduje spíš na Andalech. A nebo to možnán byli zarostlí lidéi, stará divoká rasa, která kdysi projížděla centrálním Essosem. Ty nakonec vyhnal bájný princ Garris Šedý, ale možná, že to ve skutečnosti byli předcůhdci Ibbeňanů, tedy je nelze vyloučit.

Dobře zdokumentovanou historii mají až současní Norvosané, kteří přišli z Valyrie jako obyvatelé všech Svobodných měst. Norvos byl stejně jako Qohor a Lorath založen po náboženském schizmatu ve valyrijských državách, když někteří nedokázali snést náboženskou volnost a rozhodli se hledat místa, kde mohou uznávat jen své jediné pravé bohy. Vousatí kněží tak odešli do Norvosu, kde založili teokracii pro svou „pravou víru“.

Stejně jako ostatní Svobodná města s výjimkou Braavosu pak Norvos zůstal valyrijskou kolonií, když Valyrii nezáleželo na tom, jaké bohy kdo uznává. Vlastně si nejvýše postavení Valyrijci mysleli, že čím více bohů mezi jejich lidmi, tím menší šance na spojenectví a rebelie. Tudíž se bez Valyrie neobejde zmínka o žádných historických konfliktech.

Konkrétně třeba s Lorathem, když se jistý Qarlon Veliký rozhodl stát králem všech Andalů. Po dvaceti letech válčení s jinými andalskými králi Qarlon sjednotil jak část Andalů, tak Lorathské ostrovy a získal území podél Chvějivého moře od budoucí Braavoské laguny na západě až k Sekyře na východě. A chtěl postupovat dál na východ i na jih, kde stanul proti Norvosu.

Norvosané proto poslali žádost o pomoc do Valyrie, která povstala na jeho obranu. Podle knihy historika Galendra Ohně državy spálila Qarlona a jeho andalskou armádu před Norvosem stovka dračích lordů, poté zaútočila na Lorath a zatočila i s ostatní Qarlonovou držbou.

Skutečně svobodným se tedy Norvos stal až po pádu Valyrie, přičemž tato svoboda mu přinesla nemálo problémů. Zejména když se různé osobnosti a frakce pokoušely ovládnout část náhle značně uprázdněného Essosu. Tehdy se například Norvos spojil s Qohorem proti Volantisu, jenž zatoužil stát se nástupcem Valyrie. Společně zničili většinu volatnské flotily na Rhoyne v bitvě zahrnující ohnivé galéry na Jezeře dýky a od té doby byli častěji spojenci než nepřátelé. Přesto, že vousatí kněží zvou Černou kozu Qohoru uctívanou Qohořany démonem.

Neznamená to však, že by Norvos i přes tyto poměrně výhradně regionální záležitosti a uzavřenost neměl vůbec žádný kontakt se Západozemím. Například princ Daemon Targaryen a jeho manželka Leana Velaryon, v letech před propuknutím Tance draků, společně po svatbě mezi jinými městy navštívili i Norvos. A nebo princ Dorne, Doran Martell, se po své návštěvě Norvosu rovnou oženil s tamější lady Mellario, do níž se zamiloval, a měl s ní tři děti – Arianne, Quentyna a Trystana (v seriálu patrně jen Trystana, přestože ve druhé řadě Tyrion Lannister prohlásil, že ten je nejmladším z Doranových synů).

Když s ním poté Mellario odjela do Dorne, vzala s sebou svého osobního strážce Area Hotaha cvičeného vousatými kněžími. Nyní se však Mellario nevyskytuje ani v knize, ani v seriálu, neboť její vztah s Doranem postupně ochladl. Velice ji rozčílilo, když Doran poslal Quentyna do pěstounské péče k Yronwoodům dle zvyků Západozemí, a když plánoval poslat jejich dědičku Arianne do Tyroše, definitivně od něj odešla a vrátila se domů. Areo už v Dorne zůstal jako osobní strážce prince samotného, i se svou ocelovou manželkou s dobře nabroušeným ostřím.

V knize jen ještě jako trest za účast v konspiraci za účelem korunovat Myrcellu Baratheon a rozpoutat tak válku s Železným trůnem, kterou vedla právě Arianne, poslali sera Andreye Dalta na tři roky do Norvosu, kde má lady Mellario sloužit. A v seriálu se s norvoskou kulturou setkal údajně i Daario Naharis, který tvrdil, že jako gladiátora v bojových jamách v Tolosu ho zaučili do bojového umění Dothraků, norvoských kněží a západozemských rytířů.

Foto: Talpress, HBO


Jít na Game of Thrones | Jít na Edna


Chceš taky něco napsat? Registruj se nebo se přihlaš!