Zbraně na divokém západě - Perkusní revolvery část I.

Zbraně na divokém západě - Perkusní revolvery část I.

30.9.2012 18:00


Perkusní revolvery ovlivnily ve velké míře celou historii osídlování amerického pohraničí. Poprvé se objevily v roce 1836 a jejich výroba pokračovala až do poloviny sedmdesátých let, kdy byly nahrazeny revolvery na jednotný náboj. Ve skutečnosti se však používaly ještě mnohem déle.


Článek byl zveřejněn ve spolupráci s webem indiani.cz, na kterém si můžete přečíst další články s indiánskou tématikou.

Perkusní revolvery se časem masově rozšířily jak mezi admádou, tak i mezi civilním obyvatelsvem. Prvním vojenským konfliktem, kde byly nasazeny, byla Mexicko-americká válka. V Americké občanské válce již platily za standardní krátkou zbraň, kterou vlastnil téměř každý voják severu i jihu, a které americká vláda nakupovala po statisících. Zásadní roli sehrály perkusní revolvery během indiánských válek, kde se hojně objevovaly na obou stranách konfliktu.

Perkusní revolvery byly rozšířené a oblíbené i mezi civilním obyvatelstvem, zejména jako účinná víceranná zbraň pro osobní ochranu. I mezi indiány byly perkusní revolvery oblíbené. Po skončení občanské války se desetitisíce nepotřebných revolverů vyprodávalo za nízké ceny a mnoho z nich skončilo v rukách indiánských bojovníků.

Fotografie Pónyjského bojovníka s perkusním revolverem Remington New Army (vlevo).

Válečník Propíchnutých nosů s perkusním revolverem Colt Army (vpravo). Fotografie W.H.Jacksona.

Charakteristika

Perkusní revolver je krátká palná zbraň s pevnou hlavní a s otočným válcem, obsahujícím několik (zpravidla pět nebo šest) komor. Pomocí natažení kohoutku dochází pomocí otočného mechanismu k rotaci válce a jeho zafixování v poloze, kdy je jedna z komor otočna přesně proti hlavni. Komory válce jsou v zadní části opatřeny tzv. pistony, speciálními kužely se závity s drobnými kanálky vedoucími do komory. K odpálení prachové nálože uvnitř komory se používají tzv. perkusní zápalky, drobné kalíšky vyrobené z mědi nebo mosazi, obsahujcí třaskavou směs.

Po dopadu kohoutku na zápalku nasazenou na piston dojde k odpálení zápalné směsi. Jiskry které tímto vzniknou prošlehnou zátravkou do komory válce a odpálí prachovou nálož. Opětovným natažením kohoutku dojde k otočení válce do další pozice. Válec se automaticky zaaretuje tak, že je další komora připravena k výstřelu. V krátké době tak lze z perkusního revolveru odpálit pět nebo šest ran, podle kapacity válce. Prakticky všechny perkusní revolvery měly drážkovanou hlaveň.

Colt Army 1860 – originál (vlevo).

Bubínek perkusního revolveru Colt. Dobře viditelné jsou pistony-aretační drážky stejně jako ozubení posunovače (vpravo).

Nabíjení perkusního revolveru

U perkusních revolverů je třeba nabít každou komoru ve válci zvlášť. Každá komora se nabíjela stejně. Existuje několik variant nabíjení. U první varianty se nasype do každé komory potřebné množství černého prachu, pak se nabije olověná kulka nebo ogivál. Kulka bývá mírně většího průměru než komora a tak je potřeba použít sílu, aby se kulka usadila na prachové náplni. K tomu se používá páka pod hlavní, kterou byla vybavena většina perkusních revolverů. Kulka by měla v komoře dobře těsnit a neměla by vypadávat.

Jelikož hoření černého prachu nechává v hlavni značené znečištění díky nedokonalému spalování, dochází střelbou postupně k masívnímu zanášení hlavně, které snižuje přesnost střelby nebo jí může zcela znemožnit. Z tohoto důvodu je třeba během černopraché střelby hlaveň neustále mazat lubrikantem, který nánosy nečistot změkčuje a tím dovoluje nepřetržitou střelbu bez nutnosti čištění.

Střelci tento problém řešili nanášením značného množství lubrikantu do každé komory na usazenou kulku. Jako lubrikant se používalo například sádlo nebo vazelína. Někdy byly zamazávány střely v takové vrstvě, že nebyly ve válci vůbec vidět.

Alternativní metodou mazání bylo použtí nalubrikovaných ucpávek. Ucpávky byly plstěné kolečka, silná cca 5–7mm o průměru komory. Často se vysekávaly průbojníky ze starých obnošených klobouků. Vyškvařily se v sádle nebo v oleji, který absorbovaly. Do revolveru se ucpávky nabíjely mezi prachovou náplň a střelu. Během výstřelu lubrikované ucpávky mazaly hlaveň a zanechávaly znečišťjící spaliny vláčné.

Nabíjení perkusních revolverů je zdlouhavé, což je kritické zejména během bitvy. Někteří střelci proto nosili v zásobě nabité náhradní válce, které šly většinou rychle vyměnit.

Alternativní možností rychlonabíjení se používalo u armády, zejména v Americké občanské válce. Vojáci nenabíjeli perkusní revolvery standardním způsobem, ale fasovali tzv. „cartridge“. Šlo o papírové válečky obsahující dávku prachu, mazání i kuli. Váleček stačilo zasunout do komory a zatlačit nabíjecí pákou.

Poslední fází nabíjení perkusního revolveru bylo nasazení zápalek na pistony. To bylo shodné u všech systémů nabíjení. Po nabití již stačilo jen natáhnout kohoutek a vystřelit stiskem spouště. Většina perkusních revolverů byla účinná do cca 100 metrů.

Autor článku: Lukáš Navrátil

Duhá část článku se bude zabývat jednotlivými modely perkusních revolverů.


Jít na Hell on Wheels | Jít na Edna


Chceš taky něco napsat? Registruj se nebo se přihlaš!