Aragorn

Aragorn

Viggo Mortensen Sezóny 3 2001 - 2003


Známe jej všichni – odhodlaný hrdina vedoucí svůj lid k vítězství je jedním ze základních nosníků trilogie Pán prstenů. Byl to on, kdo rozhodoval bitvy a dokázal porazit silné nepřátele. Po právu se stal králem Gondoru a obnovil tak tradici zapomenuté Isildurovy linie.

Základní informace

Celé jméno: Aragorn II. Elessar
Rasa: člověk z Gondoru, Dúnedain
Narozen: 1. března 2931 Třetího věku
Zemřel: 120 Čtvrtého věku

Raná léta

Aragorn II. se narodil 1. března 2931 Třetího věku jako syn Arathorna II. a jeho manželky Gilrean. Po svých rodičích nezdědil jen laskavou povahu a udatnost, ale také výsostné právo dědice gondorského trůnu. Nebylo mu však souzeno na něj usednout, alespoň ne v době svého mládí.

Když měl pouhé dva roky, byl jeho otec nalezen mrtvý, zabitý skřety. Matka, jež se bála o synův život, jej ukryla mezi své přátele – vznešené elfy z Roklinky. Zároveň pánu Roklinky Elrondovi, který se stal Aragornovým pěstounem, zakázala malinkému synovi povědět o jeho královském dědictví. Elrond se jej s láskou ujal a naučil jej mnoha věcem, zároveň však ctil slib, jež dal Gilrean. Samotná Aragornova matka navštěvovala svého syna jen málokdy…

Elrond Aragorna také přejmenoval na Estel (znamenající Naděje). Když Aragorn dospěl do věku dvaceti let a vyrostl z něj odvážný mladík, pověděl mu Elrond o jeho pravé totožnosti. Aragorn, v té době již dostatečně moudrý a rozvážný, nepropadl vůči Elrondovi hněvu, že mu zamlčel tuto skutečnost, a místo toho mu za všechnu jeho péči srdečně poděkoval. Když mu ale Elrond daroval úlomky z posvátného meče Narsilu a Barahirův prsten, největší pýchu lidských králů, s díkem odmítl třetí dar – Žezlo Annúmiasu. Odůvodnil to tím, že nyní není schopen vládnout a Žezla se chopí až se tak stane. Právě tento čin svědčí o jeho moudrosti a rozvaze více něž jakýkoli jiný.

Právě v této době došlo k jeho osudovému setkání v té době již přes tisíc let starou Arwen. Oba se do sebe zamilovali, ale svůj vztah se nakonec rozhodli tajit.

Hraničář

Brzy poté Aragorn odjel s dalšími muži podobného věku hledat dobrodružství a chránit Středozem. Stal se z něj Hraničář – bojovník chránící hranice Eriadaru. Ve stejné době si Aragorn začal říkat Chodec a zažil jedno z nejdůležitějších setkání svého života – seznámení s Gandalfem Šedým. Trávili spolu hodně času a velice se spřátelili.

Jako rozený vůdce a bojovník se brzy proslavil a jeho služby byly vítány jak u rohanského krále Thengela, tak u Ectheliona II. – správce Gondoru. Společně s přibývajícími roky života jeho sláva stále stoupala. Obrovským úspěchem bylo, když společně s dalšími vojáky lidských panství dobil strategicky velmi důležitý přístav Umbar (stalo se tak roku 2980). Nedlouho po tomto úspěchu však na místo gondorského správce nastoupil zbrklý a často chybující Denethor II.. Možná i tento fakt donutil Aragorna k odchodu. Někdy v této době, v jedné z mála přestávek, kterou při neustálém lovu na skřety měl, se znovu setkal s Arwen.

Jejich láska se v té době ještě více prohloubila a neexistovalo nic, co by pro ně bylo přednější, než ten druhý. Aragorn na důkaz své věčné oddanosti k Arwen daroval své lásce Barahirův prsten. Brzy na to Aragorn požádal Elronda o Arweninu ruku. Ten odmítl. Dal však hrdinovi alespoň malou naději v podobě slibu, že k sňatku svolí, když se Aragorn stane gondorským a arnorským králem.

To však tehdy pro Aragorna bylo naprosto nereálné. Nedokázal si představit, že by zdánlivě stabilní vláda Denethora nějakým způsobem skončila. A i kdyby Denethor zemřel, nebyl by důvod proč nezvolit dalšího správce a Aragornovo dědičné právo označit za promlčené. V roce 3009 tak Aragorn znovu vyhledal Gandalfa. Ten pro něj měl už přichystaný úkol. Vydali se do Mrtvých močálů hledat Gluma. Když jej chytili, odvedli jej do vězení elfského krále Thranduila v Temném hvozdu. Právě tehdy Glum prozradil, že byl vězněn v Mordoru, a že jej mučením skřeti donutili prozradit, kde se nachází Prsten moci.

Do kraje!

Aragorn tak od Gandalfa dostal další zásadní úkol. Musel vyhledat a ochránit hobity, jež Gandalf pověřil nošením Prstenu. Měl je dovést až do Roklinky, která byla určena jako místo shromáždění, kde se rozhodne, co s Prstenem.

Aragorn, stále skryt pod svou přezdívkou Chodec, 30. září 3018 vyhledal hobity v Hůrce, konkrétně v hostinci U Skákavého poníka. Ve stejný čas však do Hůrky dorazili nazgúlové, vyslaní samotným Souronem, najít Prsten. Aragorn nejprve pomohl hobitům uniknout z městečka a poté je hrdinsky zachránil na Větrově, když sám odrazil útok devíti nazgúlů. Přesto však boj nedopadl bez zranění. Frodo Pytlík – hobit, který osobně nosil Prsten – byl probodnut mečem Černokněžného krále z Angmaru. Aragorn se však dokázal spojit s Arwen, která pro umírajícího Froda přijela a zachránila jej.

Společenstvo Prstenu

Aragorn společně se zbývající trojicí hobitů do Roklinky dorazil o něco později. Konečně mohlo být rozhodnuto o osudu Prstenu. Přizváni byli jak zástupci elfů a lidí, tak trpaslíci. Hlavní slovo měl Gandalf. Ten také – s velkou Aragornovou pomocí a navzdory tvrdohlavému Boromirovi, synovi Denethora – dokázal zbylé delegáty všech ras Středozemě přesvědčit o tom, že by Prsten měl být zničen.

Dal tak příčinu k ustanovení Společenstva Prstenu. Aragorn se stal jeho členem. Stejně jako Gandalf, Boromir, Legolas, Gimli, hobité Sam, Pipin, Smíšek a samozřejmě také samotný nositel Prstenu Frodo. Společenstvo dostalo jediný úkol – svrhnout Prsten do hlubin Hory osudu a tím jej zničit.

Na začátku cesta probíhala vcelku poklidně. Společenstvo postupovalo krajinou směrem ke svému cíli. Pak však nastal obrat a původně zamýšlený hladký průchod trpasličím městem Morií skončil masivní bitvou a střetem s prastarým démonem Barlogem. Ten byl sice poražen, ale do ohnivé temnoty s sebou vzal i Gandalfa. Společenstvo bylo značně oslabeno. Aragorn byl po smutné ztrátě věrného přítele a učitele nucen chopit se vedení a vést výpravu dál. První zastávka vedla do tajemné říše Lórien. Tam jej společně s celým Společenstvem přivítala Galadriel – jedna z prvotních vlastníků prstenů moci.

Rozpad Společenstva

Krátce po opuštění Lórienu došlo k osudné bitvě u Amon Henu. Zde byl přesilou speciálně vyšlechtěných skřetů Skurut-Hai zabit Boromir a zajati Smíšek s Pipinem. Frodo se Samem se pak v domnění, že ze Společenstva už nikdo nepřežil, odhodlali sami najít cestu k Mordoru a odpluli po řece Anduině. Aragorn, Gimly a Legolas tak zůstali sami.

Rozhodli se však rychle jednat a začali s pronásledováním Skurut-Hai vracejících se do Železného pasu, ze kterého byli vysláni. Po vysilujícím několikadenním sledování skřetů se hrdinové setkali s Éomerem, rohanským jezdcem. Ten hrdinům prozradil, že skupina, která s největší pravděpodobností unesla hobity, byla jeho muži včerejšího dne pobita. Po nalezení mrtvých těl skřetů a zjištění, že hobiti museli zemřít taky, byl Aragorn velice smutný a litoval toho, že se o Společenstvo nedokázal postarat lépe.

Brzy poté však hrdinové objevili novou naději – hobití stopy vedoucí do lesa. Vydali se proto do něj, ale místo hobitů zde našli někoho úplně jiného. Znovuzrozeného Gandalfa. Ten Aragorna a ostatní ujistil, že o Smíška i Pipina je dobře postaráno, a že je třeba zachránit říši Rohan.

Nejprve se Aragorn zúčastnil uzdravení Sarumanem ovládaného rohanského krále Théodena a pak se také postavil do role jednoho z vůdčích bojovníků proti skřetí invazi. Při odvedení obyvatel Rohanu z bezprostředně ohroženého území dojde k boji s vrčími jezdci. Aragorn spadne do řeky a bojuje o život. Po celou dobu je navíc unášen řekou a nedokáže pro svou záchranu nic udělat. Zažije mnoho vidění, ve kterých jej Arwen navštíví a zachrání – vnukne mu svou vlastní sílu a tak Aragorn přežije.

Čas bitev

Poté, co se Aragorn vrátil k rohanským lidem – do mohutné pevnosti Helmův žleb, byl nejprve radostně uvítán, ale pak také rychle informován o blížící se skřetí armádě. Právě v té době vyvrcholil jeho krátký vztah s paní Éowyn. Ta se do něj zamilovala, ale Aragorn měl v srdci jedině Arwen.

Aragorn se stal hrdinou bitvy u Helmova žlebu, která znamenala ohromující vítězství rohanského lidu. Přesto se však nejednalo o úplné poražení všeho zla – ba naopak, Sauronova moc se stále rozrůstala a chystala se udeřit na Gondor a jeho hlavní město Minas Tirith.

Právě Aragorn byl tím, kdo nejvíce ovlivnil stanovisko krále Théodena, který nakonec svolil k tomu, aby rohanští jezdci vyrazili na pomoc Gondoru. Ještě před tím však u navrátivšího se Pipina našel prastarý kámen zla – Palantír. Když do něj pohlédl, Sauron jej poznal jako Isildurova dědice. Pro Aragorna bylo toto setkání s pánem veškerého zla něčím strašným. Rychle se však z tohoto odpudivého zážitku dokázal otřepat a vyrazil s Théodenem na pomoc – v té době již obléhanému – Gondoru.

Krátce na to zažil ohromující setkání s Elrondem, který mu představil znovu skutý Narsil a daroval mu jej. Elrond Aragorna také informoval o stále se zhoršujícím stavu Arwen. To Chodce velice zarmoutilo. Elrond, ale také Aragorna pověřil úkolem – měl opustit rohanské jezdce a vydat se Stezkou mrtvých najít Kámen Erech, kde sídlí prokletí duchové, kteří před mnoha lety zradili krále Isildura.

Aragorn se tedy vydává – společně s Gimlim a Legolasem – na cestu. Najde duchy a slíbí jim navrátit ztracenou čest výměnou za to, že mu pomohou porazit skřety. Duchové nabídku přijmou. Porazí Sauronem ovládané korzáry, obsadí jejich lodě a přistanou přímo před Minas Tirith – v té době již tvrdě obléhaném. Právě díky Aragornovi a nesmrtelným duchům se podaří obrovskou Sauronovu armádu porazit. Samotní duchové jsou pak – přesně podle Aragornova slibu – propuštěni z hrdinových služeb a konečně nachází věčný klid.

Sauronův pád

Po úspěšné obraně Minas Tirith je rozhodnuto, že musí dojít k poslední bitvě mezi dobrem a zlem. Aragorn se společně s Gandalfem postaví do vedení rohansko-gondorského vojska. Armáda dorazí až k samotné Černé bráně vedoucí do Mordoru. Podle očekávání se z ní vynoří obrovská zásoba všech Sauronových rezerv – skřeti, zlobři, ale také zrůdní nazgúlové na dracích. Bitva se zdá být prohraná, když v tom Frodo dokončí svůj úkol – vhodí Prsten do Hory osudu. Sauron – a s ním i celá jeho armáda – je zničen. Lidé vítězí. A Aragorn, jako jeden z největších hrdinů této války, je po zásluze oslavován.

Návrat krále

Brzy na to, roku 3019 je korunován králem Gondoru a Arnoru (Denethor zahynul při bitvě o Minas Tirith). Přijímá jméno Ellesar a ihned poté se žení s Arwen, která odmítla jet s otcem do Valinoru a rozhodla se zůstat s Aragornem – a obětovat tak svou nesmrtelnost.

Aragorn měl po korunovaci velmi těžký úkol. Musel sjednotit roztroušená lidská panství, vyhubit zbývající skřety a také obnovit zemi pro tolik vytoužený šťastný život svého lidu. To vše se mu podařilo. Navíc zažil štěstí i v rodinném životě. S Arwen měl syna Eldariona, který zdědil všechny otcovy vlastnosti, a také několik dcer.

Aragorn, Chodec, Estel, Ellesar, král Gondoru a Arnoru a první náčelník Dúnadanu zemřel sto dvacátého roku čtvrtého věku. Arwen – truchlící nad ztrátou svého muže – zemřela o rok později. Aragornovo jméno však žilo dál.

Postava v knize

Tolkien byl ve svých výpovědích vždy velice tajemný. Nejinak tomu bylo, když objasňoval vznik Aragornovy postavy. Zprvu to měl být pouze jakýsi hobit, jménem Klusák, který by potuloval po hranicích Kraje. Teprve poté se mu podle vlastních slov postava „vymkla z rukou“ a on ji přetvořil do dnes známé verze. V knihách je Aragorn popisován jako přísně se tvářící, vysoký, šedooký, černovlasý muž s bledou pletí.

Ve filmu

Režisér Peter Jackson Aragornovi vtiskl tvář charismatického Vigga Mortensena, který jej ztvárnil jako moudrého, citlivého, ale přesto tvrdě odhodlaného bojovníka, jehož jediným velkým cílem je poražení veškerého zla. Ve filmu je také velice dobře zachycen Aragornův vztah s elfkou Arwen.