Zdroj: Fantasy Films Productions
Drama Miloše Formana natočené podle románu Kena Keseyho z roku 1962 patří k nejceněnějším filmům historie. Ve snímku Přelet nad kukaččím hnízdem hraje Jack Nicholson vzpurného pacienta Randlea McMurphyho a Louise Fletcher neúprosnou vrchní sestru Ratched. Film si v roce 1976 odnesl pět nejdůležitějších Oscarů najednou – za film, režii, mužský i ženský herecký výkon a adaptovaný scénář.
Překvapivě přitom vznikl za pouhé čtyři miliony dolarů a celosvětově jich vydělal přes 160 milionů, čímž se zařadil mezi divácky nejúspěšnější tituly své doby. Za tou slávou se ale skrývá řada historek z natáčení, které v běžných výčtech zajímavostí většinou nenajdete. Pojďme se podívat na pět z nich.
Vztah hlavní hvězdy a režiséra se během natáčení rozpadl. Forman zásadně nepouštěl herce k natočenému materiálu, což podrývalo jejich důvěru a Nicholson začal pochybovat nejen o vlastním výkonu, ale i o režisérovi. Napětí mezi nimi vygradovalo do té míry, že Nicholson přestal s Formanem mluvit úplně a komunikovali jen přes kameramana Billa Butlera. Klíčová parta herců si navíc scény na další den zkoušela po večerech v Nicholsonově pokoji. Zášť přitom hvězdě vydržela pozoruhodně dlouho – ještě o desítky let později kvůli ní odmítl natočit bonusové materiály na DVD.
Herec Sydney Lassick, který hraje pacienta Cheswicka, se do postavy ponořil natolik, že o něj štáb začal mít vážné obavy. Vyvrcholilo to u závěrečné scény, kde Náčelník dusí McMurphyho polštářem. Lassick měl přitom jen ležet v posteli opodál, jenže emoce ho pohltily tak, že ho museli z natáčení odvést pryč. A tady se hodila jedna nezvyklá výhoda toho, že se točilo přímo ve funkční psychiatrické léčebně: lékaři, kteří byli po ruce, Formanovi diskrétně vzkázali, že kdyby se situace vymkla kontrole, mají připravené léky.
Danny DeVito, pro kterého šlo o jednu z prvních filmových rolí, nesl těžce, že ho natáčení oddělilo takřka pět tisíc kilometrů od partnerky Rhey Perlman. Proto si každý večer začal povídat s imaginárním přítelem. Když ho ale napadlo, že možná začíná přicházet o rozum, zašel se poradit přímo s ředitelem léčebny, doktorem Deanem Brooksem. Ten ho uklidnil, že se není čeho bát, dokud DeVito dokáže rozeznat, že jeho kamarád je jen výmysl. Své si DeVito užil i u slavné rybářské scény, která se natáčela celý týden – mořskou nemocí trpěl kompletně celý štáb kromě Nicholsona.
Způsob, jakým Forman sestavoval obsazení pacientů, byl stejně neortodoxní jako film sám. Z bezmála devíti set uchazečů nakonec vybral zhruba dvacet tak, že je zařazoval do improvizovaných sezení skupinové terapie a jen pozoroval, jak se v nich lidé chovají. Sydney Lassick prý roli částečně získal i díky tomu, že na konkurz dorazil s provazem místo opasku. Aby obsazení naladil na správnou notu ještě před první klapkou, pustil hercům dokument Titicut Follies z roku 1967 – syrový dokument Fredericka Wisemana o poměrech v ústavu pro duševně choré delikventy, jehož soustředění na lidské tváře podle Formana přímo ovlivnilo výslednou podobu filmu.
Za vznikem filmu stojí rodinné drama Douglasových. Práva na Keseyho román koupil ještě v šedesátých letech Kirk Douglas, který McMurphyho hrál na Broadwayi a doufal, že si roli zopakuje i na plátně. Předlohu chtěl přitom kdysi koupit také Jack Nicholson, jenže Kirk ho přeplatil. Když se film po letech marného shánění financí rozjel pod vedením Kirkova syna Michaela jakožto producenta, byl otec už na roli příliš starý, a tak ji Michael obsadil právě Nicholsonem. Nicholson za svůj výkon získal Oscara a Michael si jako producent odnesl Oscara za nejlepší film. Kirk Douglas, který sám za celou kariéru žádného „hereckého" Oscara nezískal, tuhle křivdu prý nerozdýchal ani jako stoletý.
Zdroje: mentalfloss.com, alltherightmovies.com, rollingstone.com, bfi.org.uk
Diskuze /0