Příběh Outlanderu - epizoda Sassenach

Naše skvělá překladatelka @hermionablack se rozhodla sepsat článek o dojmech z první epizody, zaměřila se ale také na porovnání knižní předlohy a samotné epizody.

První kniha ze série Outlander od Diany Gabaldon vyšla už v roce 1991 a za devatero horami, devatero řekami a jedním oceánem už o ní vědí nějaký ten pátek. Proč se k nám americký bestseller dostal až po 20 letech, proč je zrovna teď ta správná doba pro filmovou adaptaci a povedla se vůbec?

To se tak jednou probudíte, jste uznávaná vědkyně se dvěma vysokoškolskými diplomy, slušnou prací, manžela máte pořád ráda, děti vám dělají radost, na nějakou nudu si stěžovat nemůžete, ale tak dvě hodiny denně máte ještě volné a byla by škoda je nevyužít. A tak si řeknete, že si napíšete historický román, jen tak ze srandy. Do jaké doby ho zasadit? Přemýšlíte, na mysli vám zůstal obraz ze včerejška. V televizi dávali Doctora Who a byl tam ten jeden zajímavý chlap. Jak jen se jmenoval? Jamie? Uděláte nějaký ten výzkum a než byste stačili refreshovat prohlížeč, máte hlavní postavu, jméno, časové zasazení a zbytek už se doladí po cestě.

Že je to až moc jednoduché? No, nějak tak se zrodil příběh, který dojímá čtenářky a kupodivu i čtenáře napříč zeměkoulí i navzdory svému rozsahu. Myslíte, že tisíc stránek je moc? Začněte s Cizinkou a nebudou vám stačit.

Dost už ale bylo obecných frází. Ještě mám v živé paměti začátek prvního dílu seriálu, kde nás na rozdíl od knihy hezky pomalu uvádí do děje. Píše se rok 1945, válka skončila a manželé Frank a Claire Randallovi se vydávají do romantického prostředí skotské vysočiny. Jedou si autem, vítr Claire čechrá vlasy a její hlas nás zpravuje o situaci. To v knize není žádný úvod, rovnýma nohama skáčeme přímo do děje, kdy už jsou Claire a Frank ubytovaní a zabývají se každý svými zájmy – Claire bylinkami a Frank svým rodokmenem.

Čeho jsem si hned všimla a co mě zaujalo, byla Claiřina pohotovost, vtip a pořádná dávka sarkasmu. Zkrátka a dobře se s ničím nemaže. Což je docela pochopitelné. Dětství a dospívání strávila místo v dívčím internátu na cestách kolem světa, nucena uvyknout na polní podmínky. Jedinou autoritou jí byl strýček Lamb, který se staral víc o své vykopávky, než o dospívající neteř. Když do toho ještě připočteme válku, v níž se naučila spíš zašívat rány než košile, není divu, že ji lidé na tehdejší dobu považují za hodně troufalou.

„Copak staří Keltové nenosili spodní prádlo?“ Frank zašilhal. „Nikdy jsi neslyšela tu starou písničku o tom, co nosí Skotové pod kiltem?“ „Předpokládám, že ne spodky,“ řekla jsem suše. „Asi podniknu vlastní výzkum u místních mužů, kteří nosí kilt, zatímco ty budeš skákat kolem vikáře a klást mu dotazy.“

Čtenář nadšeně zajásá – konečně hrdinka, která není ufňukaná, nebrečí a má smysl pro humor. Volejte třikrát sláva. V dnešní záplavě náctiletých dívek, jimž se hroutí svět pokaždé, když se s nimi rozejde přítel, pokazí se jim žehlička na vlasy nebo jejich oblíbený zpěvák zruší koncert, je to téměř přírodní úkaz.

Frank jako její manžel jí poměrně zdatně sekunduje. Profesora jsem si totiž vždycky představovala v mnohem méně zábavné verzi. Místy se sice zapomíná v historii, Claire na něj ovšem má své páky, jak ho přivést na jiné myšlenky, jak jsme měli možnost hned v prvním díle vidět hned několikrát. Na první pohled vypadá všechno idylicky, jako by mezi nimi ani žádná propast nebyla, jako by nebylo co lepit. Ale léta odloučení se na vztahu podepíšou vždy, ať už odcizením nebo podezřívavostí.

„Vítr burácel, jeho oblečení – kilt a pléd – se vůbec nepohnulo.“

Tím se dostáváme ke známé scéně se záhadným mužem, který sleduje Claire oknem, mimochodem v seriálu opravdu hezky zpracovaná, dýchalo z ní tajemno, záhada, jak se patří. Kdo to ale je? Jistě, našim přáním a zároveň nejlogičtější volbou je Jamie. Jak by se ale dostal přes kameny do doby, kdy ho Claire ještě neznala, a proč by to vůbec dělal? Nebo to byl jeho duch? Nebo někdo úplně jiný? Jednoznačné vysvětlení neexistuje, na diskuzních fórech se to hemží dohady, pravdu se dozvíme údajně až v poslední (osmé) knize série.

„Vstávat ještě za tmy považuji za šílenost. A dva dny po sobě, to už zavání masochismem.“

Další skvělý moment přichází vzápětí, když spolu s Claire a Frankem sledujeme tajemný rituál u příležitosti keltského svátku Beltane, kdy ženy z vesnice oblečené do bílých rouch tančí kolem kamenů postavených do kruhu. Jako bych se tam ocitla, seděla vedle nich skrytá v trávě a cítila stejnou bázeň. Kouzlo ještě umocňuje skvělá hudba, která povznáší prožitek na úplně jinou úroveň.

Pak přichází rozbřesk, magie končí a Claire odchází v úžasu. Nevěří pověrám, povídačkám ani pohádkám, je přece moderní žena, ale i tak má o čem přemýšlet. Když k tomu ještě přidáme výklad z ruky od paní Grahamové, začínají se nám pomalu kupit záhady a pozorný čtenář nebo divák už tuší, že to jsou drobečky a střípky, z nichž se brzy začne skládat ucelenější obraz.

Kámen zaskučel. Okolní kameny začaly křičet. Ozýval se hluk boje, sténání umírajících a ržání koní.

A než se člověk naděje, Claire nám přes kameny mizí, naprosto bez varování a upozornění jsme spolu s ní přeneseni do děsivé situace, kdy je málem znásilněna věrnou kopií svého manžela a zajata bandou nepřívětivých Skotů. V seriálu je to zvrat opravdu povedený, odlišený jak barevně tak hudebně. Claire ale místo toho, aby zpanikařila a roztřásla se, je schopná uvažovat, lhát, bránit se, sprostě nadávat, za pochodu rozvíjet teorie o tom, že se možná propadla v čase a ještě ošetřovat Jamieho.

Co se týče věrnosti zpracování, první díl seriálu pokrývá první tři kapitoly knihy. Navzájem se liší jen v několika málo detailech, které jsou pro celkový vývoj nepodstatné, takže je scénáristé s klidným svědomím vypustili a myslím, že se na ně za to vůbec nemusíme zlobit. Madam Gabaldon navíc na celé zpracování osobně dohlíží, což je opravdu poznat.

Co bych chtěla pochválit, je casting. Hercům role sedí jako ušité na míru, i když nejsou nejznámější. Další plus jsou lokace. Skotsko je nádherná země, jako zrozená pro podobný příběh. Hodně povedené byly v seriálu prostřihy hradu Leoch, když ho Claire viděla poprvé ve 20. a pak v 18. století. Kousek bojové scény u Kohoutí skály a pohled na skotskou tvrdohlavost a statečnost už jsou jen třešničkou na dortu.

A hodnocení? V tomto případě není moc co srovnávat mezi knihou a televizním zpracováním, takže vám neřeknu, co je lepší. Ohodnotím rovnou obojí a nebojím dát 100 %. Úvod splnil vše, co se od něj očekává – upoutal pozornost a navnadil na další sledování.

Co na první epizodu říkáte vy? Chtěli byste i další rozbory zbývajících epizod?