Rozhovor s autorkou Cizinky

Rozhovor s autorkou Cizinky

3.3.2016 8:00


Sama tvůrkyně našich oblíbených postav, Diana Gabaldon, se pro Enternteinment Weekly rozpovídala o tom, jak se jí líbí seriálová adaptace jejích knih a jak se skamarádili s Georgem R. R. Martinem.


Jak vám seriál Outlander na stanici Starz změnil život?

Přilákal spoustu pozornosti ke mně i k mým knihám, což vedlo k častému cestování. A do jisté míry to i negativně ovlivňuje mou produktivitu, proto jsem se tento rok rozhodla, že nikam nepojedu.

Je už pro vaši další knihu stanoveno datum, kdy vyjde?

Nejsem jedna z těch spisovatelů, kteří řeknou: „Ale ano, příští kniha vyjde za rok a tři dny.“ Prostě oznámím, že ji dostanou, až bude hotová. Bude dobrá, protože ji nedostanete dřív, než opravdu dobrá bude.

Kolik už máte hotovo? 75 % nebo jste v půlce?

Ani zdaleka ne. Napsat knihu mi trvá zhruba tři roky. Jsou velmi komplexní a jen výzkum mi zabere spoustu času, ale také je to proto, že čím jsou knihy populárnější, tím víc jste populární i vy a lidé vás chtějí vytáhnout ven a vidět. Lidi ke mně přichází při autogramiádách a říkají: „Vyjde další kniha tento rok?“ A já odpovídám: „Ne,“ a oni na to: „No, a proč ne?“ Na to odvětím: „Máte na výběr. Můžete tu knihu dostat dřív nebo se můžete podívat na mě. A díváte se na mě, takže je to všechno vaše chyba.“

Na co se vás fanoušci ptají?

Jejich otázky jsou velmi krátké, prostě se ptají: „Ovlivňuje vás televizní seriál při psaní?“ Ne. „Vidíte Sama Heughana a Caitrionu Balfe pokaždé, když začnete psát o Jamiem a Claire?“ Ne.

Takže si herce při psaní vůbec nepředstavujete?

Ne. Každý se na to pořád ptá a já si říkám, proč. Pokud jste četli Jih proti Severu, mělo to na věci vliv? Nedávno jsem se dozvěděla, že spousta lidí, kteří nečtou, si nevytvoří vizuální reprezentaci toho, co čtou. Prostě ne. Jednoduše sledují běh událostí a zaměřují se na jazyk, ale mají jen vágní a obecnou představu toho, jak ta postava vypadá. Nemám vůbec problém si držet si původní představu i tu filmovou souběžně vedle sebe. Jsou to prostě rozdílné věci.

Jak jste reagovala na fanoušky, kteří zpochybňovali rozhodnutí o castingu herců pro seriál?

Přečetli si, že Jamie vyčnívá z davu, což je pravda, protože všichni ostatní v 18. století měřili do 1,7 m. Sam nepřevyšuje všechny, takže si každý hned myslí, že je malý. Měl by být větší. Nemá dostatečně zrzavé vlasy. A tak to pořád pokračovalo.

Nakonec jsem napsala něco ve stylu – podívejte, máte vůbec nějaké ponětí o tom, co herci doopravdy dělají? Herci hrají. Ztělesňují tu postavu. Vlastně nezáleží na tom, jak přesně vypadají až na základní fyzické parametry. Pak jsem jim vysvětlila, co Sam udělal při castingu. Neměla jsem ponětí, co čekat, když mi poslaly záznamy z castingu, ale po pěti sekundách jsem si pomyslela, že vypadá dobře. Po dalších pěti vteřinách pro mě byl Jamiem Fraserem. Byla jsem ohromená.

A Caitriona?

Caitriona vůbec nevypadá jako Claire. Chci říct, Caitriona měří 1,77 m a Claire měří 1,67 m a má ženské křivky. Má pořádný dekolt a velmi kulaté a tak nějak prominentní pozadí. Caitriona byla modelkou Victoria's Secret. Lidé si stěžovali, že Caitrionina Claire pro ně není Claire z knížek, nemá žádný smysl pro humor a vypadá tak trochu mrzutě a bez vtipu. Ale Caitriona odvádí nádhernou práci při hraní Claire. Je jiná než v knhách, a to proto, že to, co činí Claire nejvtipnějším, je to, co si myslí uvnitř, a to nemůžete ukázat v televizním seriálu bez mluveného komentáře.

Tento seriál vznikal dlouho. Popište nám ve zkratce jeho historii.

No, tak se na to podíváme. Byla tu malá společnost, která chtěla natočit dvouhodinový film. Ani si už nevzpomínám, jak se jmenovali, ale koupili práva za 5000 dolarů. To měli rok. Pořád se nás v průběhu dvou až tří měsíců někdo vyptával a mluvili jsme s nespočtem lidí. Byla tu také jedna producentka, která chtěla na stanici ABC vysílat minisérii o 6 epizodách. Mluvila se mnou a jejich interních předpisech. Řekla, že je to americký kanál a mají své vlastní herce, takže řekla: „Nechápu, proč to nemůžeme změnit tak, aby Claire byla Američanka.“ A já na to: „Tak proč nechápete, proč vám nemohu dát práva?“

Ron (režisér, pozn. redakce) dokončil Battlestar Galacticu a hledal další projekt. Jeho žena byla už dlouhou dobu fanynkou knížek, ale nikdy si toho nevšimnul. Pak si to přečetl a zamiloval. Lidé ze Starz si vlastně přečetli všechny knihy a přišli se závazkem, že je nechtějí měnit. A ředitel Chriss Albright, žehnejme mu, řekl, ať to udělají pro fanoušky, což je něco, co neřekl žádný z těch ostatnách. Takže jsme měli opravdu obrovské štěstí.

Jak jste se spřátelila s Georgem R. R. Martinem?

Má šestá kniha, Ledový dech, byla nominována na nespočet knižních ocenění, z nichž jedním byla Quill Award, a ta se konala v New Yorku v jejich Přírodovědném historickém muzeu. Měla jsem na sobě velice fajnový outfit a semišové boty na 10cm podpatku. Našla jsem svůj stůl, což byl stůl nakladatelství Random House, kde seděl i George, a jeho kniha, ať už to bylá jakákoliv, byla také nominována na stejnou cenu v té samé kategorii, jako byla ta moje, tzn. kategorie sci-fi , fantasy a horror. Ano, jsou divní. George se na mě přes stůl díval jako rozzuřený Ewok. Pod oblekem měl růžovou brokátovou vestu. Nebyla jsem dost blízko na to, abych si s ním promluvila, tak jsem se jen usmála. Nicméně jsem si sundala boty v tu chvíli, co jsem si sedla, což bylo strašně fajn.

Naše kategorie se vyhlašovala až poslední ze všech a jak jsme se blížili k vyhlášení výsledků, přemýšlela jsem, jestli si znovu obuju boty? A dívala jsem se na George a na Stephena Kinga, který byl také jedním z nominovaných, a řekla jsem si, že ne. Takže jsem samozřejmě vyhrála. Vyškrábala jsem se na pódium bosá. Stála jsem na špičkách a povídám: „Teď jste se všichni dozvěděli hrozivou pravdu. Jsem malá.“ Každopádně jsem neplánovala vyhrát a neměla jsem připravenou žádnou řeč, tak jsem řekla:

Vážně jste tuhle cenu měli udělit radši Georgi R. R. Martinovi, který píše pozoruhodné fantasy příběhy, než mně, jelikož fantasy vůbec nepíšu.

To se Georgovi a jeho přítelkyni moc líbilo.

Povězte nám o svém vztahu s producenty seriálu.

Jsou ke mně nesmírně hodní. Do všeho mě zapojují, což je od nich milé, protože nemusí. Ze začátku byli opatřní, protože nevěděli, jak to budu brát. Byli jsme naladění na stejné vlně a dobře spolu vycházeli, takže když začali pracovat a začali mi věřit, že chápu, že je to adaptace. Nebyla jsem ten typ autora, který by je kritizoval ve stylu: „Ale ne, tady se to píše takhle. Musíte to udělat takto.“ Také jsem znala omezení, s kterými se potýkali, a to časové omezení 55 minut na určitý počet epizod, a v průběhu té epizody se musel odehrát příběh.

Odvedli velmi dobrou práci, když knihu velmi věrně adaptovali a zároveň dostáli i požadované struktuře, která je potřebná pro televizní zpracování. Celou dobu jsme věděli, že je to zamýšleno tak, že jedna série bude pokrývat jednu knihu, možná až do Mořeplavce, což je výrazně delší kniha. Lidé Ronovi říkali: „No, co budete dělat, až se dostanete k Mořeplavci?“ A on odpovídal: „Takové problémy bych měl mít.“

Doporučila jste někdy změnu v epizodě?

Do páté epizody napsali scénáristé hezkou scénu, kde chlapi už lezou Claire opravdu krkem a chce od nich pryč, a tak se vydá do takové kamenné vesnice a prochází kolem domu, který má v okně vázu, což odkazuje na první epizodu. Žena z toho domu vyjde ven si s ní promluvit a zapředou rozhovory a Claire vejde dovnitř a stráví hezké chvíle hraním bridge a pitím čaje s dámami.

A já se na to dívám a říkám: „Ne.“ Vím, o co se tam snažili, ale tohle je skotská vysočina v 18. století. Tam nejsou vesnice s kamennými chodníky. Nejsou tam domy. Lidé by nehráli bridge. Lidé ve Skotsku si mysleli, že hrání karet příslušelo ďáblovi.

Autorka v dobovém kostýmu ze seriálu. Foto: Starz

Takže co se dělo dál?

Poskytla jsem jim seznam věcí, co by ženy logicky dělaly přes den. Však víte, stloukaly máslo, dojily kozy a tak dále. Také jsem řekla, že na skotské vysočině je jedna velmi tradiční činnost, a to valchování vlny, což znamenalo vzít čerstvě spředenou vlněnou látku a namočit ji do teplé moči, aby se barva vsákla, a pak ji válet sem a tam po stole. Tuto činnost prováděly ve skupinách, protože byla velmi únavná. Tato scéna se v seriálu objevila, a to díky mně. Nebyla dobrá?

Zahrajete si ještě nějakou malou roličku v seriálu?

Jsem si jistá, že by mi to dovolili, kdybych řekla, že chci, ale myslím, že jednou to asi stačilo.

Budete psát knihy donekonečna?

No, i já nakonec jednou zemřu, takže to musíte mít na paměti. Vím, že bude kniha číslo 9. Na ni mám materiálu víc než dost. Takže je celkem pravděpodobné, že bude i kniha číslo 10. Myslím, že mi zabere asi 10 knih, než se dostanu ke konci Jamieho a Claiřina života, protože je to příběh o nich. Skončí spolu s nimi.

Zdroj: EW

Pokud jste poctivě dočetli až sem, jste praví Outlander fanoušci! Co vás na autorce nejvíc překvapilo? Kolik knih jste v pauze mezi vysíláním přečetli? Dejte nám vědět!


Jít na Outlander | Jít na Edna


Chceš taky něco napsat? Registruj se nebo se přihlaš!