Superstore America Ferrera: Pokud nejsme ochotni spadnout na pusu, nikam se nedostaneme

America Ferrera: Pokud nejsme ochotni spadnout na pusu, nikam se nedostaneme

America Ferrera: Pokud nejsme ochotni spadnout na pusu, nikam se nedostaneme

America Ferrera mluví v rozhovoru pro Vulture o režírování epizody Superstore, o své roli Amy, reprezentování hispánské komunity a o tom, že strach nám brání v mnohém.


2 0
17.4.2017

Superstore hrajete Amy, znavenou zaměstnankyni hypermarketu. Epizoda Mateo's Last Day byla vaším režijním debutem. Zvažovala jste režírování už nějakou dobu?
Určitě. Bavila jsem se o tom s naším tvůrcem, Justinem Spitzerem, a vždycky mě neuvěřitelně podporoval. Bylo to super a rychle jsem si uvědomila, že jsem neústupná – což vím, že jsem normálně, ale nevěděla jsem, že i jako režisérka. Doteď jsem natočila přes sto hodin jako herečka, a vím, že vždycky se budete bát a budete mít rozpaky z něčeho, co jste nikdy předtím nedělali, ale kdybych měla jen sedět a čekat na něco, čeho se bát nebudu, tak bych asi seděla do konce života.

Mohla jste si vybrat, který díl budete režírovat?
Ne. Bylo třeba to naplánovat, protože jsem se musela připravit během týdne, kdy měl seriál pauzu. Takže to měla být kterákoli epizoda po pauze.


Je zajímavé, že na vás vyšla epizoda o Mateově ilegálním statusu. Říkala jsem si, že to je pro vás díl jako vyšitý.
Já vím, je to zvláštní. Chvilku mi trvalo, než jsem si to uvědomila, ale určitě to byla náhoda. Je to jeden z důvodů, proč mě seriál přilákal: Není nijak neobyčejný; je o normálních lidech z pracující třídy, ze které já pocházím. Jsem dcerou dvou imigrantů, kteří měli několik zaměstnání najednou, aby bylo jídlo na stole a šla elektrika. A mimochodem, pořád jsme se radovali ze života a měli jsme rádi lidi. Takže zaměřit pozornost na obyčejného člověka a přidat tomu smysl mi přišlo fascinující a je to něco, od čeho jsme se vzdálili. Troufla bych si říct, že to neplatí pouze pro film a televizi. Důsledkem je do jisté míry současná politická situace – naše kultura odvrací pozornost od průměrného života Američanů a kloní se víc k extrémům. Superstore představuje malou revoluci, protože zachycuje obyčejného člověka, který nezachraňuje svět nebo není nejlepším agentem FBI na světě, ale který si vystačí s málem a nachází humor, lásku, vítězství a tragédie ve všedním životě. Proto jsem velmi pyšná, že účinkuji v seriálu, který v době, kdy musíte být okázalí, abyste vyčnívali, se sebevědomím zobrazuje něco, co zdánlivě tak okázalé není.

In the Director's chair! Looking tentatively amused with our co-EP and writer of tonight's @nbcsuperstore episode #JonathanGreen. If you hate the episode blame him, if you love the episode you're welcome. „Mateo's Last Day“ airs tonight at 8pm and I'll be live tweeting the east coast feed! Send me your questions!

Příspěvek sdílený America Ferrera (@americaferrera), <time style=" font-family:Arial,sans-serif; font-size:14px; line-height:17px;" datetime=„2017–03–23T22:25:37+0­0:00“>Bře 23, 2017 v 3:25 PDT</time>

Jaké to bylo zároveň režírovat a hrát?
Upřímně musím říct, že se mi to moc nelíbilo.

Přála byste si, abyste bývala mohla pouze režírovat?
Tak to bylo první tři dny; to jsem pouze režírovala a bylo to skvělé. Na režírování mám ráda úplně něco jiného než na hraní, a nemohla jsem najít způsob, jak dělat oboje zároveň.

Jak to myslíte?
Na hraní se mi líbí, že je člověk extra duchapřítomný, velkorysý a objevuje něco v okamžiku. To vyžaduje soustředění a duchapřítomnost – což je v rozporu s tím, co mám ráda na režírování: kontrolu nad okolím a ráda sleduji, co se děje a líbí se mi, že to můžu sledovat z vnějšku. Čest tomu, kdo zvládá oboje najednou a baví ho to. Pro mě to bylo mnohem těžší, než jsem si představovala.

Natáčení televizní epizody má svá úskalí, protože seriály mají jednotnou formu. Netočíte nezávislý film s vaší vlastní vizí. Jak jste si poradila s tím?
To byla naopak výhoda, protože znám seriál po všech stránkách – znám herce, štáb a vím, jaká na natáčení vládne atmosféra. Tím se mi to ulehčilo. Znám vizuální styl seriálu. Proto určitě ještě víc obdivuji režiséry, kteří přeskakují do různých seriálů a musí na všechno přijít.

Chtěla byste to dělat?
Nevím, zatím ne. Skutečně se mi líbí režírování a práce s herci. Docela dobře si dokáži představit, že bych v tom pokračovala. Není důvod, proč bych nemohla pokračovat v hraní, režírování a produkování, aniž bych si nenašla čas na tohle všechno. Akorát ne všechno najednou. Ale neváhám se pustit do činností, kterých jsem se dřív bála.

Superstore je váš první výhradně komediální seriál a vede se mu dobře. Právě dostal třetí sérii.
Komedie nebyla nikdy mým cílem. V dospívání jsem hrála v divadelních hrách a muzikálech, ale když jsem si měla vybrat mezi komedií a Shakespearem, vybrala jsem si Shakespeara. Nepředstavovala jsem si, že by se moje televizní kariéra vydala tímto směrem. Betty byla určitě komediální drama. Měla v sobě prvky obou. Ale byla to skutečná výzva a naučilo mě to, co je v rámci komedie možné. Někdy je jediným cílem pobavit a i to má svoji hodnotu. Ale myslím, že komedie neexistuje bez kritiky společnosti a ta kritika musí být pravdivá, abychom ji rozpoznali. A když umístíte komedii na místo, jako je hypermarket, kde se střetává velká část Ameriky – pracující Amerika, korporátní Amerika a konzumní Amerika – zabýváte se skutečným životem.

Amy se zdá hodně odlišná od jiných rolí, které jste ztvárnila – to byly silné ženy. Ne že by byla Amy slabá, ale vypadá, že už na život rezignovala, jako že se s životem nepere jako Betty nebo i postava, kterou jste hrála v The Good Wife. Amy se pere s většími obtížemi a říkala jsem si, jaké je takovou roli hrát.
Chápu, co myslíte tím, že je Amy míň průbojná a nemá tendenci „měnit svět“. Ale to je jeden z důvodů, proč mě ta postava zaujala. Nicméně si nemyslím, že by si byla sebou a svými rozhodnutími méně jistá. Amy má jasno, co je pro ni v životě důležité. Obvykle považujeme cílevědomost za vlastnost, která z vás dělá dobrého člena společnosti. Ale často nemyslíme na lidi, kteří si potichu žijí vlastní životy a mají stejně silné hodnoty a priority. Dokonce i v průběhu první série Amy nejdřív nečeká, že by se něco změnilo, a nakonec vede stávku, což by do sebe nikdy neřekla. Ačkoliv každá postava nemusí měnit svět nebo mít velké cíle, aby byla zajímavá, myslím si, že Amy je na cestě, aby nalezla něco, co dávno ztratila.

V roce 2015 jste založila produkční společnost Take Fountain Productions. Co vás láká stát častěji za kamerou? Chcete víc kontrolovat tvůrčí proces?
Producentkou jsem už několik let, asi ještě než přišla Ošklivka Betty – produkovala jsem nezávislé filmy mých přátel, a tak. A teď jsem čerstvě založila produkční společnost a zpracovávám televizní produkty. Pro mě vždycky bylo přirozené spolupracovat se scenáristy. A i jako herečka ráda mluvím s režiséry a scenáristy. Říkala jsem si, že bych měla sama produkovat příběhy, které je třeba vyprávět. Jako žena odlišné pleti, která má přístup, můžu využít příležitosti a upozornit na věci, kterým se nevěnuje tolik pozornosti. Moc tvůrců nevytváří filmy, které bych chtěla vidět. Pravdou je, že příběhy musí být autentické a ta autenticita vychází ze zkušenosti. Jako producentka toto můžu nabídnout, protože mám zkušenost, která jinému producentovi nemusí být blízká.

Už máte skoro uzavřenou distribuční smlouvu pro seriál Gente-fied, který vaše společnost vytvořila. Řekla byste mi o tom projektu víc?
Gente-fied začal jako webový seriál v produkci Macro Ventures. Moc se mi líbil scénář od dvou mladých scenáristů, Marvina Lemuse a Lindy Yvette Chavezové, dvou „Latinxů“ narozených v Kalifornii. „Latinx“ je termín, který jsem neznala, dokud jsem na tomto projektu nezačala pracovat. Musela jsem si ho vyhledat a ukázalo se, že jsem Latinx, takže super. Ale přečetla jsem si scénář a byla příjemná změna cítit v tom psaní tu specificitu jejich názorů a jedinečnost jejich zkušeností, vše poukázané na čtvrti Boyle Heights. Zkoumá, jak obyvatelé této čtvrti chtějí přerůst svůj imigrantský status, ale zároveň ctít vlastní hodnoty a zůstat u svých kořenů. Je to ukázka toho, co imigranti nebo děti imigrantů v této zemi zažívají. Nemusí to platit pouze pro imigranty. Chcete ctít své kořeny a minulost, ale také se chcete vyvíjet. S tímto vnitřním bojem se můžu jako dcera imigrantů ztotožnit. Během dospívání se ve mně střetávala americká identita s hispánskou. Myslela jsem si, že jsem v tom sama, protože jsem to v televizi nikdy zobrazeno neviděla. Později mi došlo, že se tak asi cítíme všichni. Také je hezké vidět různorodost uvnitř hispánské komunity, které si jsem moc dobře vědoma – mezigenerační rozdíly, kulturní rozdíly, třídní rozdíly.

Jsou dokonce rozdíly mezi hispánskými imigranty žijícími na východním a západním pobřežím.
Každý imigrant má jinou životní zkušenost. Je úžasné nahlédnout do života hispánské komunity, ale každý je jiný, zatímco my jsme zvyklí vídat jednu postavu, která zobecňuje všechny Hispánce, protože z padesáti postav je tam jedna. Co odlišuje mladé Hispánce, je hluboká svázanost s generacemi, které přišly před námi a my se cítíme zavázáni ctít jejich zkušenosti a strasti. Nejsme vychováváni, abychom zapomněli na náš původ a zpřetrhali vazby. Učí nás, že máme přijmout dědictví našich předchozích generací. Skutečnost, že je Gente-fied komedie, je také působivé, protože jsme zvyklí, že jsme vykresleni jako oběti, drogoví dealeři, mladiství rodiče nebo gangsteři. Přitom máme bohatou kulturu, spoustu energie, života a humoru, a tuto část nikdy nevidíme. Neříkám, že tyto postavy nevycházejí ze skutečnosti. Jediný důvod, proč už máme drogových dealerů, hospodyněk, zahradníků a imigrantů překračujících hranici v každém filmu s Hispánci plné zuby, je, že jsme mnohem víc. Usilujeme o to, aby nás společnost viděla komplexněji.

Minulý rok se mluvilo o tom, že herečky chtějí mít větší kontrolu nad svou prací – chtějí víc produkovat a režírovat, vytvořit pro sebe a ostatní více příležitostí. Ovlivnilo vás i to?
V této branži je těžké prorazit, ať už jste kdokoliv. Nerovnováha mezi ženy a muži za kamerou je zjevně obrovská. A pokud chceme, aby příběhy více odrážely realitu, musíme najít způsob, jak zvýšit počet žen, které tyto příběhy vyprávějí. Není žádná kouzelná hůlka, ale pokud se do toho nevrhneme my, které k tomu máme přístup, jak můžeme čekat, že se na režírování vrhnou lidé, kteří nevědí, jak se k tomu dostat? To neznamená, že by měl režírovat každý herec a producent. Znamená to, že víc a víc žen se nejspíš ptá sama sebe ‚Je to něco, co chci, k čemu jsem nucena? A pokud ano, co mi brání?‘ Takhle jsem k tomu rozhodnutí dospěla já. Mám takový báječný seriál, báječnou příležitost. Bála jsem se toho, a říkám si, že když jsem bála já, člověk, který strávil spousty a spousty času na natáčení a vím, co to dá natočit seriál, tak si představte, jak se může bát někdo, kdo nemá ponětí, jak vlastně začít.

New York Times jste psala o svém prvním triatlonu, a jak to vyžadovalo roky terapií, abyste získala sebevědomí a šla do toho.
Teď trénuji na další. Na terapii jsem začala chodit asi před deseti lety. Bylo to kvůli několika věcem, ale myslím, že velká část naší existence souvisí se sebevědomím. Dřív jsem o tom ani nepřemýšlela, takže jsem se sama sebe nemusela ptát, co mi brání. Jakmile jsem to začala považovat za něco, co bych mohla zkusit, zvažovala jsem, proč to nezkusit a co mi stojí v cestě. Abych řekla pravdu, bránil mi v tom strach, že bych neuspěla. Strach z neúspěchu nám brání v mnohém.

Triathlon #2 in the bag!! #Lavaman , you were hot, but I survived! Got my personal best swim time! And ran on my rehabbed ankle the whole time! No walking! I own you, Lavaman! 

Příspěvek sdílený America Ferrera (@americaferrera), <time style=" font-family:Arial,sans-serif; font-size:14px; line-height:17px;" datetime=„2017–04–02T23:28:59+0­0:00“>Dub 2, 2017 v 4:28 PDT</time>

Myslíte si, že to bylo vaším původem? Vyrůstala jste s myšlenkou, že byste neměla mít velké sny, nebo vám bránilo něco jiného?
To nejde přesně určit. Když jsem vyrůstala, tak mi máma rozhodně říkala, že můžu být kýmkoliv. Nechtěla vyloženě, abych byla herečka a pochopitelně se bála, jestli budu mít šanci prorazit; byla jsem příliš naivní, abych pochopila, že pravděpodobnost není moc velká. A v tomhle záleží na tom, čemu věříte, protože já jsem věřila, že „Tohle je přece Amerika“. Když budete dřít, jednou se tam dostanete. Ta naivita mi posloužila, protože shodou okolností a dalších příležitostí jsem té šance využila, když se naskytla. Ale myslím, že ten dojem amerického snu neplatí pro všechny. Ale neřekla bych, že bych svých úspěchů dosáhla, kdybych nevěřila, protože pravdou je, že pro lidi jako já, když mi bylo sedmnáct, neexistuje moc příležitostí. Takže máma nebyla blázen, když si myslela, že se nevydávám nejlepším směrem.

Myslím si, že z kulturního a společenského hlediska, se úspěch nepodporuje. A když jsme odlišné pleti nebo první v rodině, pravděpodobnost neúspěchu je ještě vyšší, takže se stáhneme, protože si řekneme: ‚Budu dělat to, v čem jsem dobrá a v čem vím, že bych mohla uspět‘, spíš než bychom se rozhodli, že to zkusíme, protože je šance, že spadneme na hubu. Ale pokud nebudeme ochotní na tu hubu spadnout, tak se nikam nedostaneme.

Co si myslíte o své roli ženy reprezentující hispánskou komunitu?
Pro každého je to jiné a já mám za sebou dlouhou cestu, protože jsem začala hrát v sedmnácti. Mým prvním filmem byl Real Women Have Curves, se kterým se hodně lidí ztotožnilo a vidělo v mojí postavě sebe, ať už to byly Hispánky nebo podsaditější lidé nebo ti, kteří mají špatný vztah s matkou. Na filmových festivalech za mnou chodili afroameričtí gayové a říkali: ‚Já jsem ta oplácaná mexická dívka.‘ To, že ztělesňuju něčí zkušenost, jsem nikdy nebrala jako něco špatného. Ale sama jsem se neuměla ztotožnit s vlastní identitou, takže bylo trochu matoucí, že jsem byla považována za hispánskou herečku, která reprezentuje hispánskou komunitu, a přitom jsem se ještě snažila přijít na to, co pro mě být Hispánkou znamená.

Pamatuji si, že když jsem si s vámi povídala před několika lety, mluvila jste o tom, jaké to bylo vyrůstat v San Fernando Valley a že jste nebyla ani na jedné quinceañere.
Vyrůstala jsem v San Fernando Valley obklopená převážně bar micvami a židovskými přáteli. Ale taky jsem se vracela domů k mamince, která mluvila španělsky, a měla jsem tu část své identity ráda. Ale nebylo mi jasné, co to znamená být „Hispánka“, musela jsem na to přijít. A teď je mi ctí reprezentovat lidi, nejen jako herečka, producentka nebo režisérka, ale jako člověk, jako aktivistka a občanka. Dříve jsem nevěděla, co to pro mě znamená a co mám dělat se vší tou zodpovědností, ale teď si říkám, že když něco dělám a dělám to dobře, když se někdo dívá, ať už to je Hispánka, malá holčička, starší žena… Když se vidí v roli, kterou hraju, není to pro mě přítěž. Je to dar a dává to mé práci smysl.

Zdroj: Vulture

Diskuze /0

Zatím žádné komentáře… Buď první!
Ale k tomu se musíš registrovat nebo se !

Stav překladu

Epizoda S02E21: Tornado

cz100%
DOKONČENO
en100%
DOKONČENO


Titulky překládá: @Zuzi.K
Verze: S02E21.720p.HDTV­.x264-KILLERS

Reklama

Podpořte překladatele

Chcete-li podpořit překladatele Superstore a poděkovat jim za jejich práci na titulcích, můžete tak učinit zde. Moc vám děkujeme.

Ze zákulisí

Ze zákulisí

Úspěch

Superstore nominován na cenu Zlatá nymfa

Superstore nominován na cenu Zlatá nymfa

Že patří Superstore mezi nejlepší současné komediální seriály teď dokazuje skutečnost, že si vysloužil nominaci na ceny Zlaté nymfy, které se každoročně udělují na Mezinárodním televizním festivalu v Monte Carlu.

Nejlepší postavy

Narozeniny herců

Hlídejte si nás