Alien(Vetřelec)

Vznik

Zrození bestie

Jeden z nejslavnějších sci-fi příběhu se začal psát na začátku sedmdesátých let, kdy se na filmové škole setkali John Carpenter a Dan O´Bannon. Výsledkem byl potrhlá podívaná Dark Star, který se zapsal do dějin americké kinematografie jako nejdražší studentský film a po svém uvedení do kin zároveň jako nejlevnější celovečerní sci-fi. Poté se cesty obou mužů rozešli, Carpenter se vypracoval na režiséra s několika zásadními kousky (Halloween, Mlha, Věc), zatímco O´Bannon snil o dalším scénáři, kde by opět hrála hlavní roli dvojice vesmírná loď a mimozemšťan, tentokrát ovšem v čistě hororové rodině.

O´Bannon měl štěstí, že natrefil na správného člověka, ale svůj nápad si prozatím musel schovat do šuplíku. Bývalý divadelní producent Donald Shussett se rozhodl pro svůj debut na filmovém plátně využít svých práv na povídku We Can Remember It For You Wholesale od Philips K.Dicka. Než ale stačil O´Bannon začít na něčem pracovat, ozval se z Paříže chilský režisér Alexander Jodorowsky, aby mu pomohl se scénáristicky poprat s celovečerní verzi Duny. O´Bannon šest měsíců usilovně pracoval na scénáři, aby nakonec celý projekt krachl a O´Bannon se musel po návrat do Los Angeles život pomalu vodou a chlebem. Dunu nakonec za pár let s nemenšími porodními bolestmi zfilmoval David Lunch, na Schussettovu povídku došlo ještě za nějaký ten rok později, když se od ní mohutně odrazili scénáristé Total Recallu.

Dan O´Bannon si byl vědom, že pokud nechce spát do konce života u kamaráda na pohovce, musí napsat a prodat nějaký scénář, a tak začal usilovně rozepisovat svůj původní námět o mimozemšťanovi v lodi pod pracovním názvem „Star Beast“. Slovo „Alien“ přišlo stejně náhodně jako nápad na krvavé zrození z hrudi pod tlakem času a okolností. Za tři týdny usilovného psaní a neustálého pojídání hot dogů bylo hotovo, teď už zbývalo jen prodat scénář. O´Bannon a Shussett hodlali svoje dílo udat béčkovému králi hororu Rogeru Cormanovi, ale nakonec kývli na nabídku menší produkční společnosti Brandywine, kterou tvořila trojice Walter Hill, Gordon Carroll a David Giller.

Bylo to docela podivná koupě, protože Gillerovi se z celého scénáře líbila jediná scéna (hádejte která) a Hillovi zřejmě ani to, takže se hned pustil do masivního přepisování. Osm různých verzí od člověka, který nemá rád sci-fi, vedlo k nevyhnutelnému – celá věc se zasekla a už to vypadalo, že námět skončí daleko. Přesto nakonec bylo z těchto verzí použito několik věcí, například to, že Ash je robot nebo kompletní nová jména členů posádky. Naštěstí se zrovna psal rok 1977 a bombastický úspěch Hvězdných válek vyvolal maximální zájem o všechno, co se odehrává v kosmu. Alanu Laddovi Jr, tehdejšímu šéfovi společnosti 20th Century Fox ležel na stole jediný sci-fi scénář a to byl původní koncept od O´Bannona. Během několika týdnů bylo rozhodnuto, že film půjde do výroby.

Hledání inspirace

Zbývalo jen jediné – najít vhodného režiséra. Jako první se samozřejmě přihlásil Walter Hill, ale překvapivě rychle odmítnut. Prý neměl rád sci-fi, nebo tak něco. Většina tehdejších slavnějších režisérů si nabídnutý scénář mezi s sebou pohazovala scénář jako horký brambor, nikdo neměl zájem dělat na první pohled laciný horor s nějakou vesmírnou bestií. Nakonec se štěstím podařilo najít na festivalu v Cannes jistého anglického režiséra reklam, který zde promítal svůj první celovečerní film, Soupeři. Ridley Scott se pro scénář okamžitě nadchl, ale zároveň si vymezil hned několik jasných pravidel. Opustil ideu laciného hororu (prosadil zdvojnásobení rozpočtu) a film hodlal pojmout jako kombinaci 2001 a Texaského masakru motorovou pilou.

O´Bannona myšlenka nadchla a aby využil Scotta nadšení, ukázal mu jistý obraz, na kterém byla protáhlá hlava jakéhosi monstra. Tvor budil hrůzu, bylo v něm zároveň něco ladného, téměř až erotického. O´Bannon, stejně jako okamžitě Scott, propadli totiž kouzlu umění švýcarského extrovertního autora H.R.Gigera. Jeho obraz Necronomicon se stal základem pro design Vetřelce.

Scott však musel svést s producenty kvůli Gigerovým obrazům tvrdou válku. Nelíbil se jim design a i když nakonec kývli, Giger musel neustále své návrhy korigovat, protože příliš připomínaly některé erotické symboly. Původně přicestoval do Londýna jen na pár dní, nakonec zde zůstal několik měsíců, pomáhal totiž tvořit modely přímo na place. Jeho otisk nesou všechny vývojové fáze Vetřelce a poté i loď, kde posádka najde první vajíčka. Design lodí potom dělal O´Bannonův bratr ve zbroji Ron Cobb, ilustrátor sci-fi románů Chris Foss se postaral o interiéry a francouzský comicsový autor Jean „Moebius“ Giraud navrhoval kosmické obleky.

Vesmírní antihrdinové

Ačkoli casting zahrnoval prakticky jen sedm herců, věnovala se mu maximální pozornost. Právě jejich očima hodlal Scott vyprávět příběh, Vetřelce samotného si nechával jen do těch nejvypjatějších záběrů. V první verzi scénáře je Ripley žena, po několika odtučňovacích kůrách se tato postava stala mužem, aby ve finální verzi se opět vrátila k něžnému pohlaví. Sigourney Weaver, tehdy respektovaná broadwayská divadelní herečka zaujala hned co přišla na zkoušku ve vysokých podpatcích a okamžitě zaujala všechny svým velitelským chováním.

Veronica Cartwright původně dělala zkoušky na roli Ripleyové, ale byla odmítnuta, díky shodě náhod se jí podařilo získat roli Lambertové, i když po jistou dobu zkoušku stále vehementně prohlašovala, že je Ripley ona. Ian Holm a John Hurt byli obsazeni jako též úspěšní divadelní herci, druhý jmenovaný vystřídal po první dni náhlým diabetickým záchvatem zasaženého Johna Finche. Tom Skeritt nebyl původně příliš nadšen z navenek levného hororu, ale Scott ho přesvědčil, stejně jako Harry Dean Stantona, který okamžitě prohlásil, že nemá rád sci-fi. Scott řekl „Já taky ne“ a plácli si. Yaphet Kotto byl potom posledním stavebním kamenem v mezinárodním obsazení.

Během natáčení však počáteční nadšeni většiny herců z něčeho nepoznaného částečně opadlo. Rozladilo je, že Scott se více věnuje nasvícení, modelům či výtvarníkům než aby s nimi cvičil jejich výstupy. Kosmické obleky byly tak utěsněné, že v nich jejich aktéři omdlévali, navíc všude visely oblaka kouře, přes který nebylo vidět. Na druhou stranu hercům padala čelist při pohledu na působivé kulisy, které výprava postavila před začátkem natáčení. Na poslední chvíli obsazená Sigourney Weaver byla zkoušena dokonce přímo v později použitém pilotním kokpitu.

Nervózní Scott, pro kterého to byl teprve druhý celovečerní film, přenášel občas zlostnou náladu neustále kibicujích producentů na herce, své si odnesla hlavně Sigourney Weaver, která se při jedné scéně dokonce rozbrečela. Pořádné kapky jí dával také Yaphet Kotto, jenž se snažil působit jako Scottův protipól, Sigourney Weaver ho po jednom vyprovokování při filmování velice slušně seřvala. Kamery přitom běžely a tak se scéna nakonec dostala i do filmu (je to okamžik, kdy posádka po smrti Dallase přemýšlí co dál).

Přihodilo se také pár jiných problémů. Weaver a Cartwright tak dlouho zkoušely hádku okolo nevpuštění do lodě, až Cartwright při maximálním nasazení vlepila Weaver takovou facku, až se zakolébala. Zlomyslný Scott to opět nechal ve filmu. Kulisy mimozemského vraku nebyly příliš velké, jinak by rozpočet prorazil strop a tak musel Scott použít dětské herce (své dva syny mimochodem), aby vše vypadalo větší. Ian Holm musel při své robotické předsmrtné křeči vyplivovat litry mléka, mimochodem jeho nejméně oblíbeného nápoje. A nejvíce naštvaný se cítil Dan O´Bannon jemuž producenti zakázali vstup na projekce denních prací – vyřešil to ovšem po svém a koukal z promítačova okénka.

O´Bannon také neustále obcházel dekorace a nenápadně kontroloval, zda se vše dělá podle plánu. Sto dvacet členů týmu výpravy z něj bylo pěkně nervózních. Scott naopak musel tvrdě válčit o každou novou lokaci, stávalo se často, že producenti na vlastní pěst chodili po odděleních a nenápadně zastavovali práce. Nechybělo mnoho a legendární scéna s pohledem na obrovské křeslo s mimozemským pilotem s dírou v hrudi ve filmu ani nemuselo být, Scott si to však prosadil s argumentem, že přesně taková scéna ukáže skutečnou velikost rozpočtu. I přes konečný rozpočet 11 miliónů (původně se počítalo s osmi) se šetřilo kde se dalo, z vraků letadel se stavěly kusy vesmírné lodi, na prodlužování koridorů se používaly zrcadla a pro vetřelecké doupě se dovezla velká zásilka smradlavých kostí přímo z jatek.

Vetřelec a nepřátelé

Ani největší atrakce filmu – Vetřelec – se nepovedl podle plánu, na modelu vyrobeném šikulou Carlem Rambaldi (King Kong, E.T.Mimozemšťan) bylo při bližším ohledání jasně vidět mechanické části a jejich neumělý pohyb. Už od začátku se počítalo s tím, že pro většinu scén se použije kaskadér navlečený do obleku, potíž nastalo když se guma ukázala příliš tlustá a bylo proto nutné sehnat extrémně hubeného člověka. Produkce objevila v hospodě jistého Boladi Badejoho, vytáhlého Inda s rukama až po kolena. Musel se naučit v obleku velice pomalu a ladně pohybovat, artistické číslo v hangáru za něj však odvedli cirkusáci.

Legendy kolují ohledně natáčení stěžejní scény zrození Vetřelce. Kolují drby, že herci nevěděli co se stane a tak jejich reakce měly být autentické. Je to jen částečná pravda – herci věděl co se stane (četli scénář), ne však co PŘESNĚ a JAK. Scott jim to úmyslně neprozradil, trikaři dělali, že je neslyší, jedinou nápovědou jim mohli být tetelící se tváře O´Bannona a Schusetta, kteří schováni za kulisou nedočkavě sledovali jejich filmové vánoce. Proražení falešného trika se podařilo až na druhý záběr, takže moment překvapení ztratil u herce částečně na údernosti, dohnal to však okamžitě u dalšího pokusu, kde začali hektolitry falešné krve stříkat velkým proudem na všechny strany. Chudák Veronica Cartwright z toho měla málem šok.

Ridley Scott se umělecky střetl i dvou zásadních postprodukčních prací. Nejdříve odmítl pomocného režiséra, aby mu nafilmoval všechny modelové scény, vše si chtěl natočit sám. Poté velice rád dělal změny na poslední chvíli v designu lodi (nepočítaje urážení nepotřebných antének) a chtěl po krátké pauze hned natáčet. Protože však jinak respektoval práci trikařů a obdivoval jejich modely a malby, našli nakonec společnou řeč.

Horší to bylo s hudbou. Jerry Goldsmith složil lyrickou vznosnou melodii, Scott ji však odmítl – chtěl něco nervóznějšího a strašidelnějšího. Obzvláště rád Goldsmithe dráždil jeho starší hudbou z Freuda, použitou v testech a dokonce i v prvním traileru. Goldsmith skřípal zuby, nakonec však rezignoval a složil pro něj nepříliš inspirativní,nic­méně producenty a Scottem očekávanou hudbu. I tak nakonec byla použita jen část, do filmu byly nakonec zamíchány i některé jeho starší melodie, původní nezměněný výsledek se objevil na soundtracku.

Noční můra

Střih proběhl celkem bez problémů, první stopáž 3 hodiny a 15 minut Scott bez problémů zkrátil o více než hodinu. Několik vystřižených scén se objevilo na DVD, dvě nejvýznamnější Scott v roce 2003 do filmu vrátil a s velkou slávou uvedl do kin „Director´s Cut“ delší o dvě minuty. To už žil na vlnách zrozené legendy, při tom při uvedení v roce 1979 panovaly ze začátku spíše rozpaky, pokusné projekce v kině se špatným zvukem dopadly dokonce katastrofálně.

Jen co však film dorazil do kvalitních kin, lidé začali omdlévat hrůzou a křičet strachem. Dokonce i herci a štáb byli z prvního zhlédnuti značně vyděšeni, koluje legenda jak na premiéře nervózně hýkali i Warren Beatty a Jack Nicholson. Podobná reklama se rychle rozkřikla a tak se brzo začaly před sály tvořit dlouhé fronty. V naprosté většině pozitivní kritiky a velmi pěkné tržby zajistily filmu v krátké době místo ve filmové historii a zadělaly na případné pokračování.

A Dan O´Bannon? Před premiérou se opil do němoty a vyrazil s autem do ulic, kde následně neveříce sledoval velkou frontu. Přátele ho chytli, naládovali kafem a zatáhli do kina. U úvodních titulků se neudržel a rozbrečel se…..