Ghiskarci

Jak to bude s Ghiskarci a jejich regionem v budoucnu, nelze po divokých událostech seriálu i knih odhadnout. V minulosti už však museli přežít ledacos a nejspíš můžeme říct, že ghiskarský lid se své kultury nevzdává jednoduše.

Ghiskarci jsou lidé v regionu Ghis ležícím na východním pobřeží Zálivu žalu v Essosu ohraničeným ze severu Astaporem, z jihu Ghiskarskými úžinami a zahrnujícím několik ostrovů včetně Nového Ghisu.

Kdysi Ghiskarci vládli Starému impériu rozkládajícímu se po velké části Essosu, když Valyrie ještě byla mladá a divoká. Rozrostli se z pradávného města Ghis, které se stalo hlavním městem impéria, a získalo značnou vojenskou, ekonomickou i kulturní moc. Dokonce expandovalo i na jih do Sothoryosu. A přestože se nazývalo impérium, nedochovaly se zprávy, zda mu vládli císaři. Pouze dle titulů, o kterých mluví dnešní Ghiskarci, je možné usoudit, že mu vládlo osm regionálních vládců pod jedním císařem.

Před 5 000 lety se však Ghiskarci dostali do konfliktu s Valyrijskými svobodnými državami, když Valyrijci osedlali draky a rychle sílili. Ghiskarci totiž chtěli vlastní draky a svedli s Valyrijci pět velkých válek. Vyhráli sice několik bitev, ale proti drakům neměli příliš šanci. V poslední velké válce Valyrijci zničili ghiskarské legie, vypálili Ghis, posypali ghiskarská pole solí a sírou, aby se přeživší nemohli vrátit, a celé impérium zkolabovalo. Většina původní ghiskarské krve pak zmizela spolu se svým náboženstvím, kulturou a jazykem.

Přeživší se samozřejmě pokusili znovu postavit, co mohli, ale nikdy se jim nepodařilo svůj národ obnovit. Pouze se k moci dostaly ghiskarské kolonie Astapor, Yunkai a Meereen, města, která se stala centrem celosvětového obchodu s otroky, a bylo založeno ostrovní město Nový Ghis. Tamější elity si pak přisvojily titul pánů a začali kupovat, plodit a cvičit otroky. A po zkáze Valyrie, kdy padl největší nepřítel Ghiskarců a kdy zároveň Dothrakové zničili jejich kolonie dál ve vnitrozemí, se rozšířili po Zálivu otrokářů a pokusili se alespoň tam obnovit ze Starého impéria co nejvíce. Nedá se však říct, že měli velkou šanci.

Současní Ghiskarci jsou totiž směska východu, potomci ras zotročených ghiskarským impériem a později Valyrií, kteří dávno sloučili aspekty všech možných kultur, z nichž pochází, a učinili tak původní ghiskarskou kulturu nerozeznatelnou. Jazykově i etnicky se od ní už příliš vzdálili. Mají tak tmavě jantarovou kůži a husté drátovité vlasy a nachází se mezi nimi všechny etnické skupiny jižního a východního Essosu. Jsou však pyšní na svůj (byť někdy jen domnělý) ghiskarský původ a užívají původní symbol Starého Ghisu – harpyji, která je v každém z nových měst pozměněna na jejich vlastní symbol. A i urození občané se zvou Synové harpyje.

Původní ghiskarština je již většinou pozapomenutá a většina současných Ghiskarců hovoří jazykem svých pokořitelů, vysokou valyrijštinou, protahovanou vrčivým přízvukem a okořeněnou otrokářským argotem. Pouze písmo si v určitém smyslu zachovali – stále používají glyfy. Někteří pak mluví smíšeným jazykem, který zkombinoval ghiskarštinu s vysokou valyrištinou a všichni používají jen pár slov z původního jazyka, jako například „mhysa“ znamenající matka.

I tak se ale snaží na svůj původ, nebo alespoň domnělý původ, co nejvíce odkazovat. Bohatá otrokářská elita se starými jmény a tlustými peněženkami si v bojových jamách ráda hraje na války se svými otrockými vojáky, předstírají, že jsou hrdinové Starého Ghisu, nebo sedí na vrcholcích pyramid ve stylu Starého Ghisu a pijí meruňkové víno, oslavují slávu Starého impéria a považují se za jeho krev.

Urození muži také dle původního stylu nosí vlasy natupírované, naolejované a nakroucené do fantastických tvarů jako rohy nebo křídla, nosí pláště (žluté s našitými měděnými destičkami), vyšívané lněné tuniky, skládané lněné suknice a sandály. Lidé z nejbohatší třídy pak nosí tokary, úmyslně nepraktické oblečení, které dotyčného nutí držet je rukou a chodit jen malými krůčky, aby naznačil, že nepotřebuje obě ruce a rychlou chůzi, protože nepotřebuje pracovat. Rádi si také dopřávají bohaté jídlo a dle starých receptů konzumují kachní vejce, dušené chobotnice a psy, včetně psích plodů.

Samozřejmě i uctívají bohy Starého Ghisu a krev prolitá v bojových jámách je pro ně nejlepší oběť bohům. Ovšem bojové jámy nejsou chrámy – jako chrámy slouží zvláštní pyramidy Chrámy milostí obývané kněžkami – Milostmi, které nosí své hávy v barvách podle své funkce.

Zelená milost je nejvyšší kněžka a každý chrám (je pravděpodobné, že každé město má jeden) má patrně jednu – současná nejvyšší kněžka Meereenu je Galazza Galare. Zelené milosti jsou léčitelky, jedna z nich v Meereenu je Ezzara. Rudé milosti jsou chrámové prostitutky, které každou noc čekají v zahradách rozkoší, dokud si je nevybere muž. Bílé milosti jsou urozené dívky příliš mladé pro paláce rozkoše, v Meereenu pomáhají Zelené milosti. Dále existují Růžové milosti, Zlaté milosti a Fialové milosti, ale jejich úkol není znám. Není vyloučeno, že některé z nich se obdobně jako Tiché sestry v Západozemí starají o mrtvé, kteří jsou u ghiskarců pohřbíváni v kryptách pod zemí.

Mezi ty, kdo o sobě prohlašují, že jsou potomci Starého Ghisu a Synové harpyje, pak patří například Naklozové a Ullhorové z Astaporu, Dhazakové, Galareové, Ghazeenové, Hazkarové, Kandaqové, Loraqové, Merreqové, Nagganové, Pahlové, Quazzarové, Reznakové, Rhazdarové, Uhlezové, Yherizanové a Zhakové v Meereenu a Ahlaqové, Erazové, Faezové, Myraqové, Qaggazové, Rhaeznové, Yunzakové, Zherzynové v Yunkai.

Foto: HBO