FILM: Cornetto trilogie

Soumrak mrtvých, Jednotka příliš rychlého nasazení a Na konci světa. To jsou tři filmy, které by se díky svému žánru (zombie, policajti, ufoni) na první pohled nedaly považovat za trilogii. Přesto to trilogie je: stojí za ní a hrají v ní stejní herci a tvůrci, spojuje je nejen láska k filmům, ale i chlapské kamarádství, tisíce popkulturních odkazů, skákání přes plot a především zmrzlina Cornetto.

Celý tenhle mikrosvět se urodil v hlavách dvou lidí – režiséra Edgara Wrighta a herce Simona Pegga. Prvně jmenovaný právě vstoupil do první ligy, když nedávno dostal za úkol do kin uvést další předpokládaný marvelácký kotel na prachy, komiksového hrdinu Ant-Mana. Ten druhý aktuálně hláškuje s těžkým přízvukem v novém Star Treku coby novodobý Scotty. Fanoušci obou dvou se tak trochu oprávněně bojí – nezaprodala se tahle kultovní esa na oltář středního proudu? Vždyť mají za sebou tolik uctívané televizní a filmové kousky. Že o nich nevíte? Tak se na ně pojďme podrobně podívat.

Edgar Wright začínal v britské televizi v průběhu devadesátých let, kde si musel vysloužit ostruhy na několika malých televizních projektech, Simon Pegg už si také odkroutil několik seriálů. Když se tihle dva potkali, bylo to osudové setkání, jejich nápady, láska k Aktům X, smysl pro akčnost amerických filmů (ovšem stále věrni britskému břitkému humoru), daly vzniknout vrcholnému tvůrčímu pnutí, které se vykrystalizovalo v dnes již kultovní seriál Spaced.

Spaced

Představte si, jak by vypadali Přátelé, kdybyste z nich vyndali všechny zápletky o lásce, umělý smích, televizní kulisy a naopak přidali na slovním humoru, všechno procpali popkulturními odkazy a i tu nejobyčejnější scénu proměnili díky střihu ve vytříbený vizuální styl. Původně obyčejný příběh nesourodé dvojice, která musí předstírat, že je pár, aby získala konečně bydlení, se postupně mění v kulometnou smršť citací z filmů vkládanou do životních situací, kterými dvojice a jejich kamarádi prochází. Nečekejte ovšem, že se budete smíchy popadat za břicho, to není prvoplánový humor amerických sitcomů nebo parodií, musíte pečlivě dávat pozor na každé slovo, záběr, klidně sledovat i opakovaně a s každým dalším zhlédnutím se dostaví ten zážitek dívání se na inteligentní, zábavnou, napínavou a skvěle zahranou partičku. Na DVD se dokonce Spaced objevilo se speciálními titulky složenými jen z vyjmenování všech odkazů. To už v době, kdy mělo Spaced potvrzený kultovní status a několik nominací britských televizních cen. Sice vznikly „jen“ dvě série po sedmi dílech, každých 25 minut je ovšem nabitých až po závěrečnou vteřinu.

Film byl logicky pro všechny zúčastněné dalším krokem, zbývalo jen najít vhodné téma (nebo se inspirovat jednou z epizod seriálu) a sehnat pár miliónů liber na natáčení. K tomu došlo v roce 2004 a celovečerní debut dvojice Pegg-Wright Soumrak mrtvých byl na světě.

Soumrak mrtvých (Shaun of the Dead)

Ujasněme si nejdříve jednu věc. Wright ani Pegg netvoří film tak, že vyberou žánr, který chtějí „parodovat“, a pak pro něj vyrobí zápletku. Oba dva nejdříve sestaví zcela obyčejný příběh, v jehož centru stojí především zcela obyčejné touhy jako kamarádství, bezstarostnost, pohoda, nejlépe v oblíbené hospůdce na pivě. V případě hlavního hrdiny filmu, Shauna, to byla snaha spojit tohle pohodové flákání se svou životní láskou. Teprve když ho jeho přítelkyně odkopne, dělá všechno proto, aby jí dokázal, že umí víc než zvedat půllitry v baru.

Tak trochu náhodou je tu zrovna jedna událost, která se mu bude v tom dokazování hodit – nastane zombie apokalypsa. Ano, po celé Anglii se právě motají tisíce mrtvol a chtějí vás sežrat. Plán je jasný – nenápadně mezi nimi proklouznout, odvést (ex)přítelkyni do hospůdky a tam pít, dokud se apokalypsa nepřežene. Jednoduché, ne?

Soumrak mrtvých tak není prvoplánovitě zombie parodií, „pouze“ se odehrává v místě, kde se zombie pohybují. Hrdinové neřeší, jestli existuje vakcína, zda zachránit někoho dalšího než sebe atd. Přesto je vidět, že zákonitosti zombie filmů tvůrců znají, respektují je a do detailu využívají pomrknutí „vy víte, že to takhle je“. Soumrak mrtvých tak i po odejmutí příběhu okolo Shauna není čistokrevnou parodií jako spíše poctou žánru se všemi náležitostmi na tom správném místě. Ne nadarmo tak bývá naprosto vážně na těch nejvyšších příčkách „nejlepších zombie filmů historie“, což se obvykle „parodiím“ nestává.

Paradoxem je, že Soumrak mrtvých i přes svoji originalitu a výjimečnost v roce 2004 víceméně zapadl, v té době už frčeli zombie sprinteři objeveni před dvěma lety v hororu 28 dní poté a ve stejném roce potvrzení v úspěšném Úsvitu mrtvých. U nás vyšel Soumrak mrtvých jen na DVD, a to až v roce, kdy se objevil nový film od dua Pegg a Wright.

Jednotka příliš rychlého nasazení (Hot Fuzz) 

Zatímco prolnutí zombie apokalypsy a party lidí toužící ji s nadhledem přežít někde v ústraní mohlo být pro někoho obtížně zpracovatelné, ve svém dalším filmu Pegg a Wright příběh a žánr dotáhli do maximální symbiózy. Přesně vypointované dialogy, struktura jak z učebnice, dokonalé scény. Akční žánr zažil svoji největší slávu v osmdesátých letech, odkazovat se na něj v době nastupující komiksové vlny tak mohlo působit zpátečnicky, ale časový odstup právě dovolil, aby mohla být Jednotka vnímaná jako ta nejlepší labutí píseň.

Příběh policejního seržanta Angela je tak od začátku ukázkově přímočarý – je tak dobrý, že je převelen z centra Londýna do malého anglického městečka, které je tak dokonalé, že v něm není ani žádný zločin. Tedy alespoň zdánlivě, za zdmi maloměstské přetvářky je přeci jen něco shnilého a seržant Angel to hodlá objevit. Do cesty se mu připlete sympatický tlouštík z místní policejní stanice a mezi těmito zdánlivě nesourodými týpky vzniká neobyčejné pouto. Mít správného parťáka je základ každého správného akčního filmu a základ akčního filmu posloužil sehrané herecké dvojici Simon Pegg a Nick Frost (objevil se vždy jako parťák ve všech jmenovaných filmech i seriálu), aby svoji chemii rozpálila do nejvyšších teplot.

Další báječnou věcí na Jednotce je její vizuální styl. Pro neznalého to může působit jako vykrádání Michaela Baye, ale Wright si tuhle filmařskou kinetiku osvojil už v televizním Spaced. Natočit obyčejné věci tak, že vypadají úžasněji, dravěji a vtipněji než ve skutečnosti, Wright piloval s každým dalším filmem a jestli to takhle půjde dál, tak Ant-Man bude novou kapitolou v tom, jak pracovat se střihem, zvukem a dynamikou. Do té doby si musíme vystačit s tím, jak skvěle lze natočit třeba něco tak triviálního jako představení titulní postavy.

Jednotka už měla podstatně větší úspěch než Soumrak a na oba dva hlavní tahouny už klepali producenti z Hollywoodu. Oba svodům dolarovek podlehli a jejich cesty se na čas rozdělily. Simon Pegg a Nick Frost se spojili s hrubozrnější americkou komikou Setha Rogena a natočili poctu/parodii na E.T. – Mimozemšťana nazvanou prostě a lakonicky Paul, Edgar Wright zase dotáhl svůj vytříbený vizuální styl na úplně jinou úroveň v komiksovém videoherním muzikálu Scott Pilgrim vs. zbytek světa. Oba jsou moc podařené kousky, pozornější si ale všimnou, jak každému z nich chybí něco z toho druhého. Jako když rozdělíte nerozlučné parťáky – samostatně jsou také dobří, nejlepší jsou ale spolu. A proto se oba dva přeci jen ještě jednou spojili a natočili Na konci světa, který slouží jako závěr jejich Cornetto trilogie.

Na konci světa (The World's End) 

Když jeden z novinářů zpovídal po Jednotce Wrighta a dotazoval se, kdy natočí „třetí díl Cornetto trilogie“, Wright na něj zprvu vytřeštil oči, protože nevěděl, co tím daný chytrák myslí. Pak mu to ale došlo – v obou předchozích filmech se totiž opakují některé gagy v různých variacích a kromě přeskakování plotu v různých podobách tu také hlavní postavy rády baští zmrzlinu Cornetto. V Soumraku to byla červená jahodová, v Jednotce originál modrá, a tak novinář-intelektuál spojil svou pozornost s dotazem a na očekávanou třetí filmovou spolupráci Wrighta a Pegga použil toto vtipné přirovnání.

To se posléze stalo i oficiálním, zbývalo už tedy jen najít vhodné téma. Wright oprášil jeden ze svých starších nápadů, trochu připomínající Pařbu ve Vegas – partička chlapů ve středním věku se vrací do města, kde jako puberťáci vyrůstali, aby tu pokořila bájnou hranici dvanácti hospod (a piv) během jedné noci. Jak se jejich životy změnily a jak se změnilo město samotné, už je druhá rovina příběhu, na rozdíl od bezstarostného pití v Soumraku už tu přeci jen je cítit dospělejší pohled a většina můžu ze středního věku pochopí nostalgii po těch časech dávno minulých.

Odtud už byl jen kousek pootočit film do variace na sci-fi klasiky typu Soylent Green nebo Městečko ztracených dětí. Město se proměnilo nejen subjektivně v pohledech nyní dospělých můžu z velkoměsta, ale i fakticky – je plné mimozemských robotů, co chtějí postupně ovládnout zemi. Putování po hospodách se tak změní v boj o přežití nejen alkoholové, ale i jako takové.

Na konci světa je namixováno úplně stejným stylem jako Jednotka nebo Soumrak, opět je tu v první řadě silný příběh o kamarádství, pak je to žánrový film sám o sobě a teprve posléze ho můžete brát jako sofistikovanou parodii na žánr. Nechybí spousta popkulturních odkazů, pečlivě vysoustružených vtípků (schválně si spojte jména hospod s tím, co se v nich stane) a samozřejmě je tu i kinetický styl, který promění i čepování piva v akční zážitek.

Wright a Pegg mohou být s výsledkem více než spokojeni, škoda že se jim do cesty připletly zase další nešťastné okolnosti, jako že letos bylo zničení/ovládnutí Země námětem asi dvaceti dalších filmů, a to včetně jedné podobně stylizované parodie/pocty s velmi podobným názvem (This is the End). V České republice se této konkurence a zřejmě s přihlédnutím k velikosti fanoušků Jednotky a Soumraku místní distributor zalekl natolik, že zcela zrušil českou kinopremiéru a pošle film rovnou na DVD/Blu-ray. To vás však nesmí odradit od toho si ho vyhledat a vychutnat opakovaně do posledního detailu.

… a to je konec?

Prozatím ano. Jak už bylo řečeno na začátku, Simon Pegg a Edgar Wright mají aktuálně sami plno práce, další společný projekt není aktuální, historie však už mnohokrát ukázala, že „nikdy neříkej nikdy“. Třeba se dalších pečlivě vybroušených kousků zase za pár let dočkáme, do té doby si můžeme jejich společné kousky dosyta užívat znova a znova.