Veronica Roth je spisovatelka, která ve velmi mladém věku dosáhla vrcholu. Sága Divergence se stala bestsellerem. Nad životem pěti frakcí z dystopického světa tak mohou rozjímat milióny fanoušků po celém světě. Webu Amazon.com poskytla interview, ve kterém radí začínajícím spisovatelům a přemýšlí nad společností, kterou ve svých knihách popisuje.
Jakou radu byste dala mladým začínajícím spisovatelům, kteří touží po stejném úspěchu, jaký zažíváte vy?
Jednu radu bych měla: přejte si něco jiného než úspěch. Úspěch je nádherná věc, ale vaše touha něco sdělit, vaše hodnoty a vaše identita by na něm neměly být závislé, protože spěch nemáte zaručený, není tu napořád a pouze úspěch nestačí. Takže pracujte tvrdě, zamilujte se do psaní – do postav, do příběhu, do slov a témat – a ujistěte se, že jste sami sebou nehledě na okolnosti. V ten den, kdy přijde úspěch, vás to nepokřiví, a kdyby se to náhodou zase nějak zvrtlo, nesesypete se z toho.
Jste mladá autorka – pomohla vám spíš perspektiva dospělého, nebo právě to, že jste ještě nedávno sama byla teenagerem, když vás napadlo rozdělování do frakcí ve vašem příběhu? Myslíte, že zařazení do kategorií v naší současné společnosti sedí spíš teenagerům, nebo dospělým?
S frakcemi mají co do činění spíš jiné aspekty mé identity než můj věk. Systém frakcí odráží to, čemu věřím v souvislosti s lidskou přirozeností – že v dobrém úmyslu můžeme vidět ctnost stejně dobře v nějakém idolu jako v něčem ďábelském. A na té ctnosti samotné už pak nezáleží. Značnou část svého dospívání jsem strávila tím, že jsem se snažila být tak „dobrá“, jak jen to šlo, abych mohla prokázat svou hodnotu lidem kolem sebe, bohu, všem. Až teď, když jsem starší, vidím, že nedokážu být skutečně „dobrá“ a že ospravedlnění potřebují spíš mé důvody, pro které usiluji o ctnost, než mé chování. Divergence je vpodstatě to, co jsem psala během uvědomování si toho všeho – každý v Beatricině společnosti se domnívá, že ctnost je konec, odpověď. Myslím, že to je trochu překroucené. Myslím, že my všichni tajně milujeme i nenávidíme kategorie – máme rádi pevnou kontrolu nad svou identitou, ale nesnášíme, když jsme svázaní. A já jsem je nikdy nenenáviděla víc, než když jsem byla teenager. To znamená: i když často slýcháme o vysokoškolských spolcích, myslím, že dospělí se rozřazují do kategorií stejně často, jen ne tak nápadným způsobem. To je nebezpečná tendence. A začíná už v adolescentním věku.
Kdybyste mohla přidat do Divergence jednu frakci, jaká by to byla?
Snažila jsem se vymyslet frakce tak, aby zahrnovaly širokou škálu ctností. Například Odevzdanost zahrnuje pět ze sedmi tradičních ctností: počestnost, střídmost, laskavost, trpělivost a skromnost. Bylo by možná zajímavé mít frakci soustředěnou kolem pracovitosti, kde by byly nejvíc ceněny píle a tvrdá práce a byla by zakázána lenost. Museli by být neustále v pohybu a pravděpodobně by byli šťastní, že se mohou postarat o lidi mimo frakce. Ale lidé to jistě můžou s prací přehánět, což dělají i všechny ostatní frakce se svými respektovanými ctnostmi. Nejsem si jistá, co by nosili na sobě. Pravděpodobně montérky.
Jaké výhody, pokud nějaké jsou, má podle vás společnost, kterou jste stvořila v Divergenci?
Všechny výhody, které tam vidím, se mi pouze zdají být výhodami, protože žiju v současné společnosti. Tak například členové jejich společnosti se neohlížejí na určité věci: rasu, náboženství, sexuální orientaci, politické názory atd. Chci říct: svět, kde se lišíte od většinové společnosti a nikomu to nevadí? To se mi zdá fajn. Když se na to ale podívám blíž, uvědomím si, že dělají úplně to samé co my, jen s jinými kritérii, podle nichž se odlišují jedni od druhých. Místo barvy kůže lidi odlišuje barva trika nebo výsledek testu. Jiný systém, stejný problém.
Český překlad rozhovoru poskytlo nakladatelství CooBoo.
