Sherlock Jak jsem učila Sherlocka hrát na housle

Jak jsem učila Sherlocka hrát na housle

Jak jsem učila Sherlocka hrát na housle

Podívejte se s námi, jak vypadalo natáčení Sherlocka očima houslové virtuózky Eos Chater, která měla za úkol naučit Benedicta Cumberbatche hrát na housle. Vše barvitě popsala na svém blogu, odkud je také článek přejat.


5 0
22.1.2012

Je zvláštní, ocitnout se v bytě, který obvykle vídáte v televizi. Zvlášť, když je to byt s číslem 221B na Baker Street, který patří Sherlocku Holmesovi a ve skutečnosti vypadá jako domeček pro panenky v životní velikosti, stojící jen díky lešení v jednom z hangárů v Cardiffu. Jako bych viděla celou scénu interaktivní a ve 3D. Můžete se bytem procházet, sahat na věci, čichat k nim, či se za ně dívat. Můžete, ale neuděláte to, protože by pak na vás někdo nejspíš začal řvát. Ta možnost tu ale stále je.

A… akce!


Sherlock Holmes stojí v obývacím pokoji a před zrcadlem hraje Bacha. Sleduji jeho pohyby, ruce a prsty. Náhle někdo vejde dovnitř a vyruší ho. Přestane hrát a začne mluvit. Udělám pár kroků zpět do kuchyně, nepotřebuji už stát tak blízko. Zde místo toho pozoruji starodávné zkumavky a nádobky, jakoby zde někdo zkoušel nějaký chemický experiment, ve starém nerezovém dřezu leží několik talířů, na kredenci někdy z období 50. let je přehozená utěrka. Někdo by měl zjevně umýt nádobí.

Střih!

Učím hrát na housle Benedicta Cumberbatche, který dnes natáčí třetí a zároveň poslední epizodu druhé série – The Reichenbach Fall. Vejdu na scénu, abych Benedicta trochu povzbudila a maličko ho popíchla. Benedict se usměje a zeptá se, jestli to bylo dobré (Bylo.) a já mu dám ještě pár rad, podle kterých se okamžitě zařídí. Není divu, že je tak skvělým Sherlockem.

Byl to David Arnold (tvůrce hudby k Sherlockovi spolu s Michaelem Pricem), který mě požádal, abych v seriálu dělala Benedictova konzultanta. Byla jsem naprosto nadšená a o to víc jsem se těšila, až se s ním poprvé setkám ve studiích Air Lyndhurst. Vyšli jsme si spolu sednout ven na sluníčko, když v tom Benedict přikráčel v motorkářském oblečení a s helmou v ruce. Snažila jsem se trochu skrýt své obrovské nadšení, ale docela jsem se potila, můžu se však vždy vymluvit na ten parný den :)

Dlouhou část naší první hodiny jsme strávili nad správným postojem a držením rukou, také nad výběrem příslušné části Bachova díla, kterou pak prokládá text ze svého scénáře. Půjčila jsem mu své náhradní housle, které si připevnil svým koženým páskem a jakmile je položil na rameno, uvědomila jsem si, jak moc housle motorkářům v rukou sluší.

Hodina je u konce, Benedict mi nabízí, že mě na motorce sveze na nádraží. Koketovala jsem s myšlenkou, že se opravdu nechám svézt na vlak, a pak se dalších deset minut budu opět vracet do kopce ke studiu, kde mám zaparkované auto, nakonec však zvítězil rozum.

Je velmi rychlý a bystrý, rozhodně ne žádné dřevo. Navíc opravdový perfekcionista. Nechce jen vypadat přesvědčivě, chce také přesvědčivě hrát. I když nikdy žádný hudební nástroj v ruce neměl, je dost nadaný. Bohužel začátečnické fidlání nezní uchu profesionála příliš libozvučně, nejspíš proto asi všichni houslisté začali hrát už když jim bylo pět. Nejde ani tak o ten věk, ale o schopnost nevnímat tolik ten příšerný zvuk, který zprvu smyčcem vydávají. Starší lidé už pak nejsou s to překousnout to své vrzání, které zní jako když se páří kočka s andulkou. Když se člověk naučí hrát na housle, pochopí velmi dobře, že úspěch nepřichází hned, ale když přijde, stojí to za to.

Po týdnu, který Benedict strávil zkoušením, zněl překvapivě dobře. Nepochybuji o tom, že kdyby se tomu více a zapáleněji věnoval, byl by z něj skvělý houslista. Poslala jsem mu pár svých videí, aby ode mě okoukal styl a pohyby, a mohl je tak cvičit i mimo naše hodiny.

Nacvičili jsme spolu kousek z Bacha, který hraje v The Reichenbach Fall, teď mě ale pozvali na natáčení první epizody A Scandal in Belgravia, kde taky není houslí zrovna málo. Jsou to všechno známé vánoční melodie: We Wish You a Merry Christmas, God Save the Queen, Auld Lang Syne a ještě jedna nová, kterou se David Arnold chystá napsat. Ten je ale právě v Americe, takže být jím, nahrála bych tu skladbu v Grand Canyonu a pak si ji hned poslala, abych se ji mohla naučit. Když ji posléze slyším, je krásná i teskná zároveň.

Už mi chybí jen její notový zápis, takže zatím vybírám části vybraných písní, které půjdou co nejsnáze zahrát. Snažím se všechny melodie upravit společně tak, aby se je Benedict dovedl co nejrychleji a bez potíží naučit. Musím v tomhle být vcelku strohá a vyhýbat se všem možným hudebním kudrlinkám, protože Sherlock je „jen“ amatérský houslista – ovšem právě jednoduchost všech skladeb a jeho samotné hry je právě to, co ji činí přesvědčivou.

Když jsou nahrávky hotové, vezu je na flashce Stevenu Moffatovi do centra Londýna. Připadá mi to strašně vzrušující. A taky, že to vzrušující je. Producentka, a zároveň Moffatova manželka, Sue Vertue mi nabídne, abych se zúčastnila čtení scénáře, což však odmítám, protože se chci vyhnout všem spoilerům. Ze stejného důvodu jsem scénáře, ve kterých housle figurují, jen rychle přelétla okem, abych si nezkazila překvapení.

Doteď jsme spolu s Benem měli dvě lekce. Teď přichází třetí a poslední.

Už si začínám pomalu zvykat na jeho soustředěnost a na jeho soustředěný zrak, který značí, že bych se měla na chvilku vzdálit a nechat ho samotného cvičit. Jak už mi jednou řekl, sám ví, kde dělá chybí, takže jen tvrdě opakuje a opakuje, aby se jich zbavil. Kdybych ho stále opravovala, spíše by ho to rušilo, než mu bylo ku pomoci. Dost se také stará o to, jak se má k houslím chovat a jak s nimi zacházet. „Jak je mám správně zvednout k bradě?“ – „Jak mám pohybovat se smyčcem, když nehraju?“ – „Jak je mám správně položit do křesla?“ Stále cvičí a cvičí, aby s nimi v rukou vypadal co nejpřirozeněji.

Náš čas už téměř vypršel, všichni už jsou doma, kromě uklízečky, která zrovna vešla s kýblem do místnosti, a s omluvou zase mizí pryč. Benedict se jí ale omlouvá, že je zde déle, než by měl, což mě jen utvrdí v tom, jak úžasný je to člověk. Sbalíme se tedy a opouštíme studio.

Dostává se ke mně rozvrh natáčení. Scény s houslemi se budou natáčet od úterka do soboty, takže odjíždím na týden do Cardiffu.

První den začínám o půl jedné. V osm hodin mě však vzbudí telefonát, jestli bych nemohla přijet dřív, nejlépe tak do dvaceti minut. Samozřejmě nemám nic proti, takže se během pár minut pokouším vzbudit, obléci a zase se vzbudit. Když přijedu, zavedou mě rovnou na plac – do obřího hangáru. Kolem sedí plno lidí u obrazovek, na kterých zkoumají každý drobný detail scény, nit nezůstane suchá. Jsou tu i Steven Moffat a Mark Gatiss, ten je navíc v obleku Mycrofta, jehož roli ztvárňuje.

V celé té parádě není hra na housle až tak důležitá, nicméně produkce se snaží zaměřit na každou drobnost. Cítím svoji zodpovědnost za celé „houslařské oddělení“. Na place se neustále něco děje a vypadá to, jako by si všichni uvědomovali, že právě vzniká něco výjimečného. Kolem dokola je také plno pověšených dopisů od fanoušků, v celém hangáru to hučí jako ve včelím úle, jen občas je bzukot přerušován ostrými zvuky při přesouvání kamer, osvětlení a kulis.

Stojím na scéně, kterou je Sherlockova kuchyň, hala i obývák na čísle 221B. Natáčí se scéna, kdy hraje na housle a mezery vyplňuje kladením různých otázek. V pauzách mezi natáčením se na mě často obrací a žádá o radu. Benedict je opravdu pracant. Jednou za mnou přišel oblečený jen v prostěradle. „Chovej se normálně!“, říkám si, „hlavně normálně!“

K mojí radosti se právě točí i scény, v nichž housle prim nehrají, takže můžu jen sedět kolem a seznamovat se s ostatními. Do řeči se dám i s Martinem Freemanem, který hraje Johna Watsona. Sám je ztělesněním vtipu a skromnosti. Jeho grimasy a pohyby jsou neuvěřitelně výmluvné. Sakra, vždyť je to přece Martin Freeman, to dá rozum! Během dne se spolu potkáváme několikrát, obvykle to dopadá takhle: „Zdravím,“ řekne on. „Zdravím,“ řeknu já, nesměle se usměju a zírám na podlahu. Tohle proběhne tak třikrát až pětkrát denně. Třetí den natáčení už je takové… uzdravené. Nakonec je to ale on, kdo naše prokletí prolomí. Začne se mě ptát na housle, ptá se také, odkud jsem a všechno prokládá vtípky. Snažím se mluvit vtipně a skládat komplimenty, všechno ale domotám, takže to ve finále vyzní úplně blbě. Třeba: „Nedivím se, že jste tak hubený, když se tu tak strašně potíte.“ Já vím, trapas. Ale na moji obranu musím říct, že ten den bylo vážně vedro a herci byli oblečeni v zimních bundách, takže se museli cítit jako zavření ve skleníku. Naštěstí si to ale nebral nijak osobně.

V kuchyni sedí Una Stubbs (paní Hudson) a něco na mě zaševelí. Protože ji neslyším, nakloním se blíž, takže se konečně dovídám, o co šlo. „To nejsou moje nohy, to tak smrdí ta lednička.“ Tohle je první věc, kterou mi Una Stubbs řekla! Vůbec nic jsem necítila, ale okamžitě jsem se do ní zamilovala. Byla jsem u natáčení sice jen týden, ale vždycky si ke mně přisedla, abychom si mohly poklábosit. Ke všem ostatním herců chová téměř snad mateřskou lásku, navíc je vidět, jak moc pyšná je na Benedicta, který i po ohromném úspěchu první série neztratil ani kousek svého šarmu a velkorysosti.

Druhý den natáčení je v plánu Sherlockovo nejdelší houslové sólo, které má podtrhnout pozoruhodnost jeho citového světa. Je to opravdu dlouhá a náročná scéna (stejně jako mnoho ostatních), svoji hru na housle Sherlock často přerušuje. Vše má vyznít tak, že právě pracuje na svojí skladbě, takže občas zastaví, něco si zapíše do not, promluví s Watsonem a zase začne hrát. Všechno musím pozorovat a dělat to samé, co on. Proto na sebe musíme oba vidět, aby i on mohl napodobovat moje pohyby.

Rozhodli jsme se, že nejlépe to uděláme tak, když budu stát za oknem, kterým se bude dívat ven, já k němu budu stát zády a pozorovat na obrazovce celou scénu, na uších mám sluchátka. Když jsme to zkusili poprvé, byla jsem příliš nízko, takže mě Ben neviděl. Postavili mě tedy na pojízdnou plošinu, stále jsem ale byla nízko. Plošinu opět o něco více zvedli, nakonec museli přidat ještě pár beden, na kterých jsem stála, aby na mě měl konečně dostatečný výhled. Stojím tam tedy ve vzduchu a balancuji ve větru, který se mě jakoby pokouší shodit dolů a všechno pokazit.

Podle mě se řídí nahrávání celého zvuku. Docela mě děsí, že bych to všechno mohla pokazit. Sem tam Benedict zaťuká na okno, aby se poptal na správné držení rukou. Všechny mé rady, jak se co nejlépe sehrát s nástrojem jemu naprosto cizím si bere k srdci neuvěřitelně rychle a ochotně.

Stejně jako mnoho dalších scén, i tahle se natáčí z několika úhlů. Já sleduji jeho, sleduji sebe, sleduji zase jeho a snažím se soustředit. Natáčíme už nějakou tu chvilku, já stále stojím na té vysoké věci a snažím se nespadnout. Když se mám ale dívat na jeho tvář, zatímco hraje svoji smutnou melodii, cítím, jak se mi po těle rozlévá smutek a dojetí. Benedict je prostě úžasný herec.

Když jsem mu později řekla, že mě rozbrečel, úplně se rozzářil. Tssss, ti herci…

Další den mě opět Benedict požádal o pár rad, než se začala natáčet scéna s písní Auld Lang Syne. Tuhle skladbu jsme spolu nikdy nezkoušeli, protože jsme měli na práci pokaždé něco jiného a důležitějšího. Postoj, držení rukou a smyčce… vše chce jen skvěle napodobit, není třeba zahrát to úplně perfektně. Jenže to perfektní je. A proč? Protože je to přece Benedict.

Jsem naprosto uchvácena jeho výběrem melodie z koledy. Sama jsem mu navrhla jenom místo, odkud by měl začít hrát, o zbytek se postaral sám. Na to, že jsme spolu měli jen tři hodiny, v nichž jsme navíc ani jednou necvičili tuto skladbu, musím uznat, že mi vyrazil dech. S nadšením jsme si spontánně plácli (neřekla bych, že něco takového ani jeden z nás běžně děláme) a já ho od té doby začala považovat za génia.

Má práce je u konce, ostatním ještě zbývají tři týdny natáčení (některé z nich byly přerušeny výtržnostmi v Londýně). Jakmile je vše hotovo, David Arnold a Michael Price začnou řešit instrumentální soundtrack, zkontrolují také houslové scény, aby nevypadaly, jako by se vše hrálo na playback, což by mohlo narušit jejich návaznost. Kvůli dodatečným střihům pak ještě musím znovu nahrát některé skladby, aby vše působilo přirozeně a naprosto věrné Benedictovu originálu.

Jsem vděčná, že jsem mohla být i kdyby jen malou součástí něčeho tak skvělého, jako je Sherlock, jehož první sérii jsem s nadšením hltala. Včera v noci jsem na BBC1 zhlédla první epizodu druhé řady – A Scandal in Belgravia – a byla jsem vážně ráda, že jsem si scénáře nečetla pozorněji. Teď už si můžu scénář vzít do ruky a znovu si ho přečíst u čaje a biskupského chlebíčku.

Šťastný nový rok!

(Původní příspěvek i s původními fotkami najdete na adrese http://earthobservingsystem.tumblr.com/…n-the-fiddle.)

Diskuze /10

Pavlina

Wow! Diky za preklad… Asi netreba rikat jak strasne te slecne zavidim :)

22.1.2012 | 18:58:29
Katlucha

hodně velká závist,kdybych mohla tak na tu motorku nasednu a jedu :D :D už vím proč Bennyho tak miluju,on je to génius!!

22.1.2012 | 19:00:23
iHyi

Taky bych chtěl mít svoji šanci a říct někomu ze štábu, že už chápu, proč je tak hubenej, když se potí jako prase. :D

webmaster
22.1.2012 | 19:02:18
Yalka

Vy jste super, že pořád přidáváte nějaké texty na web! Díky za překlad toho blogu, moc hezky se to četlo a slečně taky závidím :)

22.1.2012 | 19:28:26
monikas

zavist a vubec ne mala

22.1.2012 | 19:41:47
GraceLilly

děkuju za překlad, článek je úžasný..

22.1.2012 | 21:17:30
SaDiablo

Skvělý článek, díky za něj. Ono se není ani čemu divit, když člověk není profesionální a nemá zápal a odhodlání, těžko se dostane na podobnou pozici (nemluvím jenom o herectví). Navíc, Benedict má prostře talent, charisma, je/jeví se jako pokorný, tohle všechno hraje roli v tom, že jsou z něj všichni na větvi (včetně mě). A taky – scény s houslemi jsou jedny z mých nejoblíbenějších, jednu melodii, tu originální, jsem se snažila najít a nepovedlo se, takže se po ní ještě podívám, protože je vážně úžasná.

3.1.2014 | 18:08:45
SaDiablo

A historka s Unou a Martinem mě pobavila. :D :D :D

3.1.2014 | 18:14:10
Froggie7

:3 vidím, že nejsem jedná, která je z Benedicta úplně hotová :3 :D :)

3.5.2014 | 18:07:45
Mixša.94

Moc krásně se mi to četlo. Musím uznat, že té paní neskutečně závidím, že se dostala do studia. :) Miluji Johna i Sherlocka a jsem ráda, že tu roli dostali právě oni. :)

redaktor
21.11.2015 | 17:26:47
Chceš taky něco napsat? Registruj se nebo se !

Podpoř nás ve finále Křišťálové lupy

Staň se členem našeho kultu. Hlasuj pro Ednu.

Podpoř nás ve finále Křišťálové lupy 2017 v kategoriích Zájmové weby a Cena popularity.

Hlasuj pro Ednu!

Stav překladu

Epizoda S04E03: The Final Problem

cz100%
DOKONČENO
en100%
DOKONČENO

Titulky ke čtvrté řadě Sherlocka pro vás budou překládat @Bobisudka, @hermionablack, @Alisch a @iHyi. Kvůli časové vytíženosti se ani nebudeme snažit být rychlejší než ČT 2 a STV 2 , které budou nové epizody vysílat s velmi krátkým zpožděním (viz přehled vysílání níže).

Reklama

Čtvrtá série

S04E01 The Six Thatchers

  • BBC One: 1.1. 21:30
  • ČT 2: 2.1. 21:35 (Šest železných dam)
  • STV 2: 1.1. 22:10 (Šesť Thatcheriek)

S04E02 The Lying Detective

  • BBC One: 8.1. 22:00
  • ČT 2: 8.1. 22:05 (Skomírající detektiv)
  • STV 2: 8.1. 22:10 (Klamár detektív)

S04E03 The Final Problem

  • BBC One: 15.1. 22:00
  • ČT 2: 15.1. 22:05 (Poslední případ)
  • STV 2: 15.1. 22:10 (Konečný problém)

Hlídejte si nás

Promo fotky

Promo fotky

Partneři